Výuka v domě učitele

Kapitola 9.

OLIVER

,,Zajdu nám pro něco ostřejšího." vstala elegantně Kateřina od stolu, v rychlosti si poupravila své přiléhavé šaty a kráčela k baru dříve, než jsem se zmohl na slovo. S každou další sklenkou byly mé reakce o něco pomalejší. V tom mi zabrněl mobil. Vyděsilo mě to. Málokdy mi někdo píše. Snad to není...

,,Marlene" zašeptal jsem a protřel si oči, abych lépe viděl na drobná písmenka. Psala mi, že už jde spát. Snažil jsem se na klávesnici natrefit na ta správná písmena.

,,Ale, snad ti nepíše už ta tvá ztřeštělá laňka. Už tě táhne domů? Je jí smutno chuděrce?" dobírala si mě Kate s náloží ostrých koktejlů

,,Kdepak." odložil jsem mobil zpátky do kapsy a převzal od ni nabízenou sklenici.

Po pár dalších nepočítaných sklenkách jsem zapomněl a začal naprosto ignorovat život co byl kolem mě. Měl jsem oči jen pro Kateřinu. Byla tak jiná. Tak krásně jiná.

,,Ty ďábelský profesore.." zašeptala mi u ucha a smotaní do sebe jsme odcházeli ze sálu. Těšil jsem se, až si ji zas svléknu a bude jen moje. Nikoho jiného.

,,Taxi!" skočil jsem mu do silnice a donutil ho zastavit. Jakmile jsme s Kate dosedli na zadní sedadlo, střelil jsem po něm název ulice, kde se nachází můj poděděný domek nedaleko odtud a ucítil, jak si na mě Kate složila hlavu. Pomalu jsem ji políbil do vlasů. Vzhlédla ke mně a políbila mě na ústa. Naše rty zůstaly u sebe. Pokračoval jsem a ona poslouchala. Spolupracovali jsme stále rychleji a procítěněji. Byli jsme na místě. Nejdříve jsem nechal vstoupit Kate kovanou branou, která je zarostlá břečťanem a potom jsem za námi celkem opatrně zavřel. Přeci jen tu jsou sousedé, kteří si myslí, že tu nikdo nežije. Vylovil jsem z kapsy klíč od vchodvých dveří. Zámek je už starý, klíči se dovnitř pořádně nechtělo a pak dlouho zlobil. Nebylo to opilostí, měl by se už konečně vyměnit. Vždyť jak dlouho je tady?

,,Olivere.." vyvedla mě ze zamyšlení Kate ,,proč jsi mě sem nikdy dřív nevzal?"

,,Bylas tu, nevzpomínáš si?" zavrčel jsem ji u ucha a vtáhl ji dovnitř ke schodům. Všude byla totální tma, ale ani to mi nebránilo jít po paměti do horního patra. Neobtěžoval jsem se rozsvěcováním. Vyšli jsme pár schodů. ,,Počkám nahoře." zašeptala Kate provokativně a pak se zlomyslně zasmála. Sice mi trochu naháněla hrůzu, ale přišlo mi to vzrušující. Nechal jsem ji náskok a počkal, až uslyším zvuk rozvrzané postele. Ulehla. Slyšel jsem zavrzat stará pérka pod matrací v ložnici. Domem se neslo ticho. Neslyšel jsem najednou vůbec nic. Ucítil jsem zvláštní pocit. Zamrazilo mě v zádech, jakoby za mnou snad někdo v té tmě stál. ,,Blbost." zabručel jsem neslyšně. Najednou mi ale začalo pískat nepředstavitelně v uších. Nenávidím alkohol. Měl jsem pocit, jako bych slyšel, jak se samy otevřely vchodové dveře. Cítil jsem se zvláštně. Něco mi říkalo "otoč se", ucítil jsem na zádech chlad, naježily se mi chlupy na rukou. Cítil jsem, jak mrznu zevnitř. Uslyšel jsem klavír a začal si neslyšně broukat známou melodii, kterou jsem hrával v dětství, když mi zemřela maminka. Tady.

,,Matthew?" zaslechl jsem najednou za sebou tenký hlas, linoucí se jako zvuk klavíru. Hukot v uších neustával, ale moc dobře jsem slyšel ten hlas. Někdo mě volal? Hloupost pomyslel jsem si a zatřásl hlavou, abych to odehnal. Snažil jsem se ze všech sil.

,,Jdeš, Olivere?" zaslechl jsem zeshora Kateřinu. ,,Jsem u tebe kotě." odpověděl jsem. Nastalo ticho. Tlak z mé hlavy odešel stejně rychle, jako přišel a já pomalu stoupal opile nahorů do ložnice.

,,Co tě tak zdrželo?" stáhla mě Kate k sobě ve vteřině

,,Snad ses mi tu nebála." zavrčel jsem ji u ucha a něžně zkousl

,,Ničeho se nebojím." její slova mě vyprovokovala natolik, že jsem skoro přeslechl dole pohyb vchodových dveří, jako by byl právě někdo na odchodu. Když ale Kate nic nepostřehla, ignoroval jsem to a nepřestával ji svlékat.