Výuka v domě učitele

Podepsat pár papírů

O pár dní později

Škola zahájila povinné kurzy. Byla jsem jedna z prvních, která si vybrala svoji cestu. Jedná se o výjezdy do zahraničí, posouvání vlastních hranic s pomocí školy. Každý student musí mít doporovod. Vybrala jsem si Indonesii, konkrétně Summatru. hynutí ohroženéo druhu - Orangutanů mě dočista svírá srdce. Při pomyšlení na ty pytláky. Pokud si mám vybrat jedno místo mimo náš stát, ,,Vybírám Summatru." odpověděla jsem rozodně při sepisování listů s paní ředitelkou.

Jsem na této zajímavé škole druhým rokem. Miluju to tady. Nemohla jsem si se svojí zálibou vybrat lépe. Každý rok se konají takovéto zajímavé cesty. hodně cestuji, ale v Indonésii jsem ještě nikdy předtím nebyla. Vlastně, nevím osobně o nikom, kdo tam byl. Proč vlastně?

Je na čase se s Oliverem rozloučit a vrátit se na cvíli nazpátek do Švédska, protože musím jet do školy podepsat pár papírů.

,,Budeš mi chybět Marlene."

,,Ty mně Olivere." políbili jsme se na ústa

,,Páni.." zašeptal Oliver mezi polibky ,,Pojď alespoň dovnitř." nikdy předtím se nic takového mezi námi nestalo. Oliver se ke mně přitiskl rty a natiskl mne silou na zeď. Stáli jsme v přízemí, všude byla tma a do příjezdu taxíku zbývalo pár minut. ,,Chybíš mi už teď." vzdychl mi do ucha

Cesta domů proběla bez j/diné komplikace. Dokonce i kufr mi přijel. Ne, jako tenkrát z Kalifornie, když se půlce letadla ztratila zavazadla a někteří se na letišti rozhodli i nocovat, než pochopili, že skutečně svůj kufr nedostanou. Vtipné. Byla jsem mezi nimi.

Konečně moje postel. Ne že by ta Olivrova nebyla dost pohodlná. Ovšem vlastní postel je vlastní postel.