True colors

1.

„Lettie?" drcne do mě moje nejlepší kamarádka a snaží se kolem mě procpat s velkou papírovou krabicí, na které je nápis „kuchyň".
„Ježíši, ty lezeš jako slon v porcelánu!" zašklebím se na ni.
„Tak ty si stoupneš jak hvězda největší mezi dveře a já mám proletět jako oknem nebo co?" položí se zafuněním krabici na zem a prohne se v zádech.
„Nemůžu tomu uvěřit. Liso, tohle je náš první pořádnej bejvák!" poskočím radostně.
„Zlato, chápu tvoji radost, ale ty krabice se sem sami nenanosí," dá si ruce v bok a zakroutí hlavou.

Vyběhnu za ní před náš pronajatý domek a pomůžu jí nosit všechny krabice z mého i jejího auta.
Tenhle dům je jako sen. Stojí v úžasné klidné části, kde žijí jen mladí lidé, kteří právě dokončili vejšku nebo ještě neví co a jak dál. Město je pronajímá za směšné částky, aby podpořili mladé.
Tenhle dům byl poslední volný a s Lisou jsme ho získaly díky kontaktům její mámy.
Není nijak velký, ale pro dvě střeštěné kamarádky bohatě stačí.
Malá předzahrádka s udržovaným trávníkem a malou lavičkou těsně vedle vstupních dveří. Za nimi je malá předsíňka, ze které vedou jedny dveře a to do velké místnosti s krbem. Ta nám bude sloužit jako obývák a jídelna, ze které vede průchod rovnou do kuchyňského koutu. Takže když si budu vařit večeři, tak klidně můžu koukat na telku v obýváku, protože na ni krásně uvidím.
Z obýváku vedou troje dveře. Ty, které jsou vedle krbu vpravo vedou do pokoje Lisy a ty vlevo do mého. Poslední dveře vedou do prostorné koupelny.

„Tahle je poslední," položím poslední krabici do obýváku a kecnu na zem, protože nábytek nám přivezou až zítra Lisiny rodiče.
„Naliju nám víno, za tuhle fušku si zasloužíme alespoň litr," vydechne vyčerpaně Lisa a vyběhne do auta pro víno a dva hrníčky, které máme obě už od první třídy, kdy jsme si je vzájemně dali pod stromeček od Santy. Obě jsme se poprvé viděli první den školy. Přišla jsem do třídy s našima a neměla si kam sednout. Jediné volné místo bylo jen vedle hodně opálené holčičky s karamelovými vlasy.
„Scarlett Millerová?" pohladila mě paní učitelka po mých téměř bílých vlasech svázaných do dvou vysokých culíků.
„Ano, paní učitelko?"
„Nechceš si sednou vedle Lisy?" ukázala směrem k té holčičce.
„Jasně, proč ne?" zasmála jsem se a cupitala za ní.
„Liso? Tohle je tvoje nová spolužačka Scarlett," seznámila nás učitelka.
„Scarlett? To je zbytečně dlouhý, budu ti říkat Lettie," kývla na mě s úsměvem.
„Hele, vypadáme jako polomáčené sušenky," zasmála jsem se při pohledu na naše spojené pravačky.
Lisina ruka byla tmavá, po jejím španělském otci, kdežto ta moje až nepřirozeně bílá, díky mé chudokrevnosti.
„Černá a bílá. Nejlepší kamarádky."
„Nejlepší kamarádky navždy."

Druhý den ráno nás vzbudily nejspíš poslední teplé letní paprsky, kterých je míň a míň s končícím srpnem.
„Na té matraci už nikdy nespím," promnu si bolavý krk a jdu do kuchyně, kde z ledničky vytáhnu pomerančový džus.
„Fůj, to nemáme nic jinýho?" zanadávám při pohledu na krabici.
„Bohužel. Nalej mi," natáhne po mě Lisa svůj hrnek, ale než se napije, vyruší nás zvonek.
„Nábytek!" rozzáříme se obě jako sluníčka a rozběhneme se ke dveřím.
Samozřejmě nám to na lesknoucí se podlaze ujede a sotva dveře otevřeme, vyvalíme se před dům jako velká voda.
„Tohle prostě nemůže dopadnout dobře," podívá se na nás Lisina máma a založí si ustaraně ruce na prsa.
„Jé, ty už jsi tu?" vyskočí Lisa na nohy a utíká obejmout mámu.
„Holky, vy se mě tu pozabíjíte," zakroutí hlavou a vejde k nám do domu.
„Všechen nábytek je v těch autech, chlapi vám to sem vynosí a rozdělí dle vašeho přání. Lettie, co vaši, kdy přijedou?" podívá se na mě.
„Já nevím, moc se mi nechce je zvát," pokrčím rameny.
„Ale měla bys, určitě by je to potěšilo," pohladí mě po ramenou a jde pomáhat Lise s nábytkem.