True colors

11.

Poslední týden v červenci máme pracovní poradu, na které nám má Niko představit novou letní kolekci. Připravuji nějaké grafy a statistiky, které potřebuje Niko k prezentaci, když mě zavolá do své kanceláře.
„Co se děje?" zeptám se ho s úsměvem.
„Jede sem Margot," oznámí mi nervózně.
Margot Wozdecky je bez mála šedesátiletá spolumajitelka firmy, přímá Nikova nadřízená. Je šíleně nesympatická a chová se jako prase. Vážně. Myslí si, že díky plastikám ošidila čas, který se na jejím chátrajícím těle podepsal, ale ve skutečnosti vypadá jako chodící reklama plastického oddělení. Chová se jako dvacetiletá a podobně se i obléká. Jenže nevypadá vůbec moderně, naopak, spíše směšně.
Její dcera Elisabeth Wozdecky, spolumajitelka firmy, je přesný opak. Je milá, usměvavá a ke svým zaměstnancům vstřícná. Poboček je v celé Anglii několik a každá má svého šéfa. Ta naše má Nika.
„Proč myslíš, že sem jede?"
„Netuším," přizná Niko a těžce vydechne.
„To bude v pořádku, neboj se," uklidňuji ho.
Pár minut na to se rozletí dveře a v nich se objeví samá Cruela De Vil.
„Nikó," zapiští odporně, až mi zalehnou ušní bubínky.
Na sobě má růžový crop top a vysokou áčkovou sukni z naší poslední kolekce. Scvrklá a vrásčitá kůže ji i přes několik plastik na několika místech visí a vypadá hrozně.
„Margot," pozdraví ji Niko a podá pravačku.
„Ale pojď ke mně," natáhne se k němu, políbí ho na obě tváře dvakrát a potom pevně namáčkne na svoje silikonové čtverky.
„Margot," pozdravím i já a podám jí pravačku. Moc dobře vím, jak nesnáší, když ji někdo oslovuje příjmením. Připadá si prý pak moc stará.
„Niko, drahoušku, jedu za tebou ohledně hodně nepříjemné záležitosti," řekne a sedne si do jeho křesla.
„Vaše pobočka měla vždycky největší finanční obrat. Jenže za posledního půl roku tento obrat značně poklesl. Co mi k tomu řekneš?"
„Margot, i když jsme měli jaro slabší, pořád jednoznačně vedeme v prodeji jarní kolekce před ostatními pobočkami. Třeba ta v Londýně má dokonce ztráty," nakrčí Niko čelo.
Stoupnu si do rohu místnosti a ani nedýchám.
„To máš pravdu, vidím, že si všímáš. A proto vím, že jsem se rozhodla správně. Chci, aby ses od příštího týdne, tedy začátkem srpna, přestěhoval a začal působit jako výkonný ředitel v Londýnské pobočce. Elisabeth o tobě pořád tolik mluví. Ten rozchod ji opravdu bolí a ráda by ho vzala zpět. Rozhodla jsem se tedy, že pokud si moji dceru vezmeš, nechám na tebe přepsat moji spolumajitelskou půlku. Víš, rozhodla jsem se jezdit po světě a užívat si, ale zase nechci nechat společnost jen tak. A ty jsi za ty roky práce pro nás dokázal, že jsi víc než schopný," našpulí rty a strčí si ukazováček do zubů.
Na moment přestanu dýchat. Slyšela jsem správně? Niko chodil s Elisabeth? A svatba? Stěhování? Co to?
Niko stojí a mlčí. Nedokáže ze sebe dostat ani slovo.
„Inu, jsem ráda, že jsem tě viděla a máš pár dnů na rozmyšlenou. Jen chci, abys věděl, že takhle nabídka se opakovat už nikdy nebude. A pokud se rozhodneš jinak, než jako očekávám, nejspíš budeme hledat nového ředitele i pro tuhle pobočku. Pá," mávne do vzduchu a bez mrknutí oka odejde.
Niko se na mě otočí a čeká, co mu řeknu.
„Tak už víš, proč sem tak spěchala," prsknu.
„Proč jsi naštvaná? Jako že je to snad moje vina?"
„To neříkám, ale nechápu, proč jsi mi neřekl o svém vztahu s Elisabeth? S naší majitelkou! A svatba? Londýn? Cože?" rozhazuju zoufale rukama.
„Chodili jsme spolu před rokem, už je to pryč," vypadne z něj.
„Před rokem? Cože?" vyjeknu.
„Byli jsme spolu tři roky a loni v srpnu jsme se rozešli."
„Proč tě nechala na pozici ředitele?"
„To já jsem byl ten, kdo ji našel v posteli s chlapem. Neměla na výběr. Nechtěla, aby se něco dozvěděla její matka a nebo média," vysvětlí mi.
„Odmítneš to?" položím mu přímou otázku.
„A mám snad na výběr?"
„Máš. Buď já nebo Londýn," kuňknu a se slzami v očích odejdu.