True colors

9.

Další dny mi splývají. Skoro dva dny jsem celé prospala, a když už jsem se vzbudila, pořád jsem jen brečela a přemýšlela, co jsem vlastně komu udělala, že jsem takhle dopadla. Sama a bez přátel. Teda až na Nika. Ten kolem mě chodil mlčky, na nic se neptal, jen mě ustaraně pozoroval.
Ve čtvrtek jsem se rozhodla vytáhnout paty z postele a dát se nějakým způsobem do pořádku. Musím zajistit odstěhování mých věcí od Lis a taky si najít vlastní bydlení.
Nejdřív jsem si dala dlouhou koupel, kde jsem své tělo zbavila přebytečných chloupků a mastné vlasy umyla Nikovým šamponem.
Ten když dorazil z práce, našel mě v kuchyni, jak připravuji večeři.
„Páni, tady to voní," usměje se na mě.
„Ahoj," pozdravím ho tiše a dál míchám sýrovou omáčku.
„Můžu ti pomoct?"
„Nemůžeš. Ty ses tu o mě staral dva dny jako o mrtvolu, takže se posaď. Jo a ty dva dny si v práci samozřejmě naddělám," hrnu na něj.
„Prr, klid. Zaprvé jsem se o tebe nestaral jako o mrtvolu, ale jako o kamarádku v nouzi, což je rozdíl. A tu práci si nahradíš, ale ne v nejbližších dnech, když si potřebuješ uspořádat život. Takže, co budeme mít dobrého?" usměje se znovu a vytáhne z vinotéky lahev červeného vína.
„Těstoviny, kuřecí maso a sýrovou omáčku," oznámím mu.
„Ty víš jak na mě," mrkne na mě a podá mi skleničku s vínem.
Po večeři si sedneme k televizi a já projíždím inzeráty s byty.
„Na co koukáš?" zajímá se Niko.
„Na byty. To je hrůza ty ceny. Všude chtějí minimálně tříměsíční kauci a žádný z cenově přijatelných bytů nemá ani mikrovlnku," mračím se.
„A proč se chceš stěhovat?" nechápe.
Zvednu oči od počítače a zahledím se do Nikových očí.
„A jak bychom tu asi žili? Šéf a podřízená na jedné hromádce? Trošku divné, ne?" zachechtám se.
„To máš pravdu. Ale já mám v centru ještě jeden byt, který mi patří. Zdědil jsem ho po prarodičích a nikdo ho nevyužívá, protože tam jsou zapotřebí nějaké rekonstrukce, do kterých se mi do teď prostě nechtělo. Ten byt je obrovský, má tři ložnice, dvě koupelny, obývák, kuchyň s jídelnou a nějaké technické místnosti. Sám tam žít nechci, protože by to bylo finančně náročnější a tak hledám spolubydlícího. A krom toho, tady mi už končí nájemní smlouva. Měla bys naprosté soukromí, měli bychom společnou jen kuchyň a vchod. Co myslíš?"
Chvilku nad jeho nápadem přemýšlím, ale sotva si vzpomenu na události posledních dnů, rozezní se mi v hlavě poplašné zvonění.
„Nabídka je to skvěla," začnu.
„Ale nebereš ji, chápu to," kývne na souhlas, ale posmutní.
„Niko, ani netušíš, jak moc si tvé pomoci a všeho, co pro mě děláš, cením," pohladím ho po ruce.
Niko sebou cukne a vyskočí na nohy.
„Ehm, ještě ti doliju, ano?" natáhne se po víně a oběma nám dolije.
Zbytek večera projíždíme ostatní inzeráty a nakonec z vybereme tři byty, které alespoň trošku vypadají.
„Domluvím si s nimi prohlídku. Chceš jít se mnou?" navrhnu Nikovi, který úplně ožije.
„Jasně," mrkne na mě.

Po čtrnácti dnech jsem přestala brečet před spaním a za dalších čtrnáct dnů jsem se už stěhovala do dvoupokojového bytu kousek od centra, který jsme společně s Nikem vybrali.
„Tady přece nemůžeš zůstat," hrozil se, když mi přinesl poslední kus nábytku, který mi sem přivezla stěhovací firma z domu Lis.
Dobrá, Niko ne úplně souhlasil s mým výběrem, ale já byla spokojená. Hlavně finančně.
„Všechno bude v pořádku, neboj," pohladím ho po rameni a úplně cítím, jak se mu napnou všechny svaly v ruce.
„Ehm, takže zítra v práci?" usměju se na něj.
„Kdyby cokoliv, volej," dodá a já za ním zavřu těžké zelené dveře.
„No, Scarlett, mohlo to být horší," povzbudím sama sebe a jdu si rovnou lehnout.
Za celý den toho mám plné kecky.
Kolem půlnoci mě vzbudí nějaký zvuk. Zjistím, že je to škrábání za sousední zdí. Okamžitě se mi naježí chloupky na celém těle a já se zachumlám do deky i přes horký květnový večer.
„Sousedko," ozve se klepání na dveře.
Vyskočím na nohy a jdu pomalu ke dveřím. Svítím si mobilem na cestu, protože jsem si zapomněla koupit žárovky do světel a předchozí majitel je ukradl. Pootevřu je jen na malou škvírku a všimnu si snědého souseda, který s cigaretou v koutku úst mele cosi o nějakém hadovi nebo ještěrce nebo...
„Cože?" vyjeknu.
„No, krmil jsem Fionu, což je můj had, žádnej jedovec, to ne, paninko, je to čistokrevnej škrtič. A vona mi zdrhla. Nevím kam, ale jelikož máme díru v naší společný zdi, tak se asi zašla podívat k nový sousedce nebo co já vím," zařechtá se, až mu z cigarety začne odpadat popel.
„Já mám v bytě hada?" vykulím očí a vyběhnu na chodbu.
Bez váhání vytočím Nikovo číslo.
„Scarlett? Co se děje?" zvedne telefon téměř okamžitě.
„Musíš mi hned pomoct, prosím," chrlím na něj do telefonu.