Tropická Bouře ✔️

14.

„Hlavně se prosím nelekni. Můj otec je kazatel,“ zastavil před malým, dvoupatrovým domkem s krásnou zahradou, oplývající růžemi všech barev světa. Připadala si jako v duze.
„Cože je?“ vytrhla se z myšlenek.
„No, to uvidíš?“ s rukou na jejích zádech ji táhl do domu. Zavazadlo radši nechal v autě. Nebyl si jist, co bude a také se mohlo stát, že ho rodiče budou hnát svinským krokem. Zastavil před dveřmi, zhluboka se nadechl a s odvahou zaklepal. Zaslechl blížící se kroky. Klika cvakla, což mu dech zas sebralo a dveře se otevřely. Mezi nimi stála blondýna s neupraveným kudrnatým culíkem, z něhož vykukovalo několik pramenů vlasů. Šokovaně koukala na svého syna a na dívku, která jí byla cizí. Usmála se na ně. S radostí syna objala. Až nyní mohl svobodně dýchat. Ze srdce mu spadl tunu vážící balvan.
„Pro Kristovy rány, moje večeře,“ vykulila oči a utíkala zpět do domu. „Pojďte dál,“ volala. Koukli se na sebe. Vešli skoro ve stejný okamžik. Před nimi byly schody z tmavého dřeva. Zleva vycházela nádherná vůně jídla, která v nich hned vyvolala hlad. Nakoukla doprava a tam zahlédla gauč, takže to bude obývák. „Běžte do obýváku, hned jsem tam. Davide, skočíš prosím pro otce,“ vidět ji nešlo, ale slyšet ano.
„Jasně,“ zavolal na zpět. „Udělej si pohodlí, hned jsem zpět,“ ukázal směrem k obýváku. V obličeji měl podivný výraz.
„Díky,“ kývla a s rukama natažený u těla nejistě přešla z předsíně do obývacího pokoje. Na zdi visely rodinné fotografie. Neubránila se úsměvu, když viděla malého Delona s obřím úsměvem, který zdobily rovnátka. Nicméně byl neskutečně roztomilý. Na další byla Diana. Nemohla uvěřit, že byla tak krásná. Ta fotografie musela být focena chvilku před její smrtí, protože věk odpovídal jejímu dosavadnímu. Oproti bratrovi měla krásně modré oči. Přesně tak jakou barvou mělo moře u Delonovo domu. Černé vlasy zas připomínaly noc, temnou bez známek hvězd ani měsíce. Když spatřila Dianu poprvé, děsila se její bledosti, ale tady na té fotce má pleť krásné narůžovělou. Nebyla na ní jediná vada. Chodila po místnosti a obdivovala jednotlivé rodinné vzpomínky. Ona osobně by si je takhle nevystavila, ale sem se vyloženě hodily. Na drzovku šla za Delonovou matkou do kuchyně.
„Nechcete s něčím pomoct?“ zeptala se. Hned na to vzala do ruky nůž a začala krájet rajčata.
„Děkuji, já jsem Katarina,“ sundala chňapku a natáhla ruku.
„Těší mě, Heili,“ přijala ruku s úsměvem.
„Váš vztah s Davidem musí být vážný, že Vás přijel představit,“ skoro na stejno hodily nakrájenou zeleninu do misky, jen Heili zdržel šok z toho, co Katarina řekla.
„O, to ne. Ne, to prostě ne,“ zasmála se. „Nejsme pár. Já jsem jen... Jak to říct. Jsem v programu na ochranu svědků a Delone mě hlídá.“
„Tak to se omlouvám, nechtěla jsem Vás urazit,“ vypadala zklamaně, což Heili trochu píchlo u srdce. Působila mateřským dojmem a to na tom bylo nejhorší. Za několik okamžiků se dozví, že byla Diana zavražděna a teď přišla o potencionální nevěstu. Kvůli tomu smutného pohledu, kterým na ni koukala, by byla schopná si Delona vzít, jen proto, aby byla jeho matka šťastná.
„To je v pořádku. Mám ještě něco udělat?“ nebylo co.
„Děkuji, ale je hotovo. Pojďte si sednout. Najíme se,“ to už do domu vešli i muži. Jen co se ocitli v kuchyni, si Heili stoupla.
„Dobrý den,“ se vší slušnosti pozdravila. Přeci jen to byl kazatel. Sloužil Bohu, to už chce trochu té úcty.
„I Vám," ukázal svůj dokonalý úsměv. To, ale nebylo jediné, co na něm bylo dokonalé. Na to, že byl v letech, vypadal velmi zachovale. Vrásky na obličeji mu dodávaly vzhled muže a šediny byly vždycky sexy.
„Mami, tati, musím Vám něco říct,“ pokud se měli dozvědět, co bylo z Dianou, tak nemělo cenu to zdržovat. Ale Heili u toho nechtěla být. Nemohla. Už teď se jí chtělo plakat.
„Delone,“ přišla k němu a pošeptala. „Nechci to slyšet. Kam mám jít?“
„Jdi do mého pokoje. Jsou to druhé dveře vlevo,“ poslechla. Naposled si prohlédla klidné obličeje rodičů a odešla. Byl to hrozný pocit. Viděla je poprvé a zrovna v takové situaci.