Tropická Bouře ✔️

10.

„Bože, to je hrozná nuda. Chci domů,“ stěžovala si Heili, přičemž hlasitě oddechla.
„Vy si tak stěžujte. Aspoň jste v pohodlné posteli. Já jsem z toho křesla zkroucený jak paragraf,“ urovnal svou pozicí.
„Nikdo Vás nenutí, abyste tu byl. Klidně můžete odejít,“ sáhla do pytlíku s brambůrkami a zarazila se. „Sakra, došly mi chipsy,“ naklonila pytlík vzhůru nohama a vysypala zbytek drobečků do pusy.
„Tak jo, už prostě nemůžu. Moje záda trpí. Posuňte se, jdu k Vám,“ objevil se u postele.
„Ani náhodou, to je moje království,“ protestovala.
„Ani, když Vám dám tohle?“ zvedl ruku, ve které držel další balíček brambůrek.
„To je vydírání,“ i tak se odsunula a uvolnila mu místo.
„Je to tu sice samej drobek, ale pořád lepší než to křeslo,“ podal jí zaslouženou dobrotu. „Hele, už to dávaj,“ pustil nahlas televizi, kde zrovna běžel jejích oblíbený pořad. Za tři dny v nemocnici to byl další z jejích rituálů. Jednalo se o pořad, kam si lidé chodili vyřešit své problémy.
„Vsadím pět babek, že toho kluka vezme na milost,“ řekl po několikaminutovém tichu Delone.
„Ani náhodou. Uvidíte, že mu dá ještě facku,“ jen to dořekla, šla malá tlustá Afroameričanka ke svému hubenému, vysokému příteli a dala mu pořádnou facku.
„Ou, tak ta sedla,“ posmíval se mu Delone.
„Dlužíte mi pět babek, nastavila ruku. „Nevěra se neodpouští,“ mluvila z vlastní zkušenosti.
„Váš ex byl blbej,“ podotkl, když jí předal peníze.
„To měla být pochvala?“ usmála se.
„Nepřekrucujte to.“
„Tak jak jste to myslel?“ zkoumala bankovku proti světlu.
„Myslíte si, že u sebe nosím falešné peníze?“
„Ne,“ zasmála se. „Jen si čtu její příběh. Krom toho že je plná bacilů, je i plná důkazů. Podívejte třeba tady. Na tomhle místě je víc opotřebovaná, to znamená, že ji někdo na tom místě třel několik minut. Pak zde. Ten flek. Někdo si ji zas spletl s ubrouskem. Ne, počkat!“ přiblížila si bankovku. „Je tam otisk, takže si někdo neutřel ruce, když s ní platil. Tady je zas natrhlá a tady...“
„Dobrá, chápu to. Mám otázku. Jste vždycky tak všímavá?“ mračil se.
„Asi ano. Naučil mě to můj otec. Je to jeden nejlepších patologů v New Yorku. Měla jsem jít v jeho šlépějí, ale práce v galerii mě zaujala víc. Miluju umění a takhle mu jsem nejblíž. Plus, já rozhoduju o výstavách a ráda dávám příležitost méně známým umělcům. Ale to jsem teď odbočili. Jak jste to myslel, že byl můj ex blbej?“ odložila bankovku a podívala se do jeho zvláštních očí. Vždy se zachvěla, když se v nich topila.
„Pravděpodobně toho nenecháte, dokud Vám neodpovím. Nejste typ ženy, která by si zasloužila být podváděna. Musím se přiznat, že i já jsem se ve Vás spletl. Myslel jsem si, že jste jedna z těch žen, která skočí hned každému chlapovi do postele. Sama jste mě přesvědčila o opaku. Za to bych se měl asi omluvit. Nebýt těch vašich historek o duchách, byla by jste dokonalá.“ A do prdele! Řval jeho vnitřní hlas. I tak se na ni stále koukal s úsměvem a tak trochu jiným pohledem. Heili se usmála a sklopila stydlivě zrak.
„To od Vás bylo moc hezké, děkuji,“ pohrávala si při tom s prsty.
„Nebojte, dostanete se domů a brzo. To Vám slibuji,“ dotkl se jejích spojených dlaní. Věnoval jí úsměv, který mu opětovala.

Za další tři dny pustili Heili domů. Tedy k Delonovi domů. Zastavili před domem a on jí pomohl z auta.
„Proboha, Davide, já nejsem mrzák, dokážu chodit. Ale děkuji, jste hodný,“ poděkovala a tak trochu se hanbila za svůj tón.
„Ok, jak chcete. Prosím,“ natáhl ruku ke schodišti a pustil ji před sebe. Po cestě si neodpustil, podívat se na její pozadí. „Surfujete?“
„Co prosím?“ zastavila se na posledním schodě a otočila se k němu.
„Já jen že máte dobře posazené těžiště,“ ukázal na její zadek. Ač nechtěla, usmála se. Že jí zíral na zadek, v ní vyvolalo nadšení.
„Detektive Delone, Vy jste mě očumoval?“ naklonil hlavu na stranu.
„Přiznávám svou vinu a přijímám jakýkoliv trest,“ dal ruce do obranného gesta. Heili jen kroutil hlavou, byla si stoprocentně jistá, že s ní Delone flirtuje.
„Ne, nikdy jsem na prkně nestála. Vy ano?“ pokračovala v cestě. Ještě se pozastavila, aby se podívala na moře, které se v dáli pojilo s nebem. Nad ním létalo ptactvo a hladina byla až neobvykle klidná. Opřela se o dřevěné zábradlí a nechala své myšlenky odvát vlažným větrem.
„Ano, někdy si rád stoupnu na prkno a nechávám se unášet vlnami. Trochu tím vyčistím myšlenky. Víte, jak to myslím?“ podíval se na ni, ale něco bylo špatně. Heili byla v předklonu a hlasitě oddechovala. U toho se jí s každým nádechem na zádech vytvořil ošklivý hrb. „Heili,“ vyděsil se. Spadla mu do náruče, ale byla při vědomí. Narovnala se. Byla mu tak moc blízko, že nedokázala odolat.
Prohlédla si jeho obličej, až zakotvila u rtů. Mlsně si skousla spodní ret, načež Delona opatrně políbila. Jemně si s ním pohrávala, ale on s ní ne. Odtah se, byť bylo na první pohled jasné, že po tom touží, ale nesmí se nechat zlákat jejími krásnými oči, dokonalou sametovou pletí. Vlasy, které byly nasáklé zlatem a její přirozenou krásou, kterou začal vnímat teprve nedávno. Nebo mohl? Proč by vlastně nemohl? Kde bylo psáno, že ne? Podíval se na ni a polkl zdravý rozum, až mu ohryzek zatančit na krku. Chytil její obličej do dlaní. Kousky zlata, v podobě jejích vlasů, se mu motaly mezi prsty. Lehce si s nimi pohrál a udělal krok k ní. Sklonil se a políbil ji. Byla neobyčejně chutná. Očekával sladkost, ale tak to nebylo. Z ní cítil něco jiného. Jako by jedl směs tropického ovoce. Sladké, kyselé i kapku hořkého. Dohromady to tvořilo něco nového. Něco, co když ochutnáte, nechcete se toho vzdát.
Omotala mu ruce kolem krku, stoupla si na špičky a zajela prsty do tmavých vlasů, za které zatáhla. Nejprve jemně, pak trochu přidala na síle a zároveň ho kousla do spodního rtu.
„Chci tě, Delone. Chci cítit každý kousek tvého těla,“ vzdychla. To ho jen popohnalo v tom, co dělal. Vyzvedl ji na sebe a nesl do domu. Jejích polibky nabraly na dravosti. Náruživý dech se nesl domem, stejně jako šumění moře po celé pláži. Položil ji na postel a opatrně si na ni lehl. Rukou bloudil po jejím těle, při tom poslouchal její vzrušení dech. „Ach, ano,“ nakřáplým hlasem vyslovila.
Sjel rty na její krk. Vychutnával si ji do syta. „Jo, ošukej mě pořádně,“ promluvila hlubokým, hrdelním hlasem. Tak trochu se mísil s tím jejím. Delone se příšerně lekl, až od ní odskočil a padl na zadek. Vykulila oči a promnul si obličej. Heili se začala smát, ale zas tím smíšeným hlasem. „Copak, Davide, ty už mě nechceš?“ prudce se posadila. Její oči byly přetočené tak, že šlo vidět jen bělmo. Na tváři se jí objevilo několik fiálových žilek a z nosu krvácela.
„Co to do prdele...“ nedokázal dopovědět větu. Nedokázal vůbec nic.
„Tak ojedeš mě konečně!“ zařvala, až všudypřítomné sklo prasklo, jehož střepy se rozletěly po celé místnosti. Delone si strčil hlavu mezi kolena a zacpal uši.
„Heili, kurva, tohle není sranda!“ postavil se a tasil zbraň.
„No to teda není, chci abys mě zneužil a ty se chováš, jako bych se ti nelíbila,“ řekla rozmazleným, ale stále tím děsivý hlasem, a pohrávala si s jedním pramenem vlasů. Pak se zas začala hrdelně smát. Roztáhla ruce, lehla si a nahlas oddechovala, přičemž v ní každý nádech zapískal, jako by se dusila. Jako by v ní dýchali dvě osoby. Náhle se její tělo začalo zvedat. Levitovalo asi metr a půl nad postelí s rukama stále nataženýma.
Delone na to koukal s otevřenou pusou a vykulenými oči. Cítil mráz po celém těle. Podivný pocit strachu mu zabránil, aby něco udělal, či řekl. Jen tam seděl s hrůzou v očích. Heilino tělo se ve vzduchu prudce přetočilo do vzpřímené polohy. Ruce stále natažené a s hlavou skloněnou. Vypadala jako Ježíš na kříži, jen jí ten kříž chyběl. Vítr rozrazil okna. Vše co mohlo, v domě poletovalo vzduchem. Heiliny vlasy tančil kolem její hlavy jako chapadla chobotnice. A pak - zničehonic vše ustálo. V jedné vteřině, v jeden okamžik bylo po všem. Žádný vítr. Žádná levitace. Žádný hrůzu nahánějící hlas. Heili dopadla do měkké postele. Hned na to se Delone vzpamatoval a běžel k ní. Položil si její hlavu na svá stehna. Žíly na obličeji byly pryč. Zorničky na svém místě a krev z nosu přestala téct.
„Už mi sakra věříš,“ řekla slabým hlasem. Celkově nesršela energií. Jako by ji To v ní vysálo skoro vše a nechalo jen tolik, aby přežila.
„Jo, už ti sakra věřím.“