Tropická Bouře ✔️

16.

Doktor Heili vydezinfikoval rány a perfektně zavázal zápěstí. Sice to stále krvácelo ale už ne tolik. Nechal jí kapat krev, aby nabrala trochu sil, a pak v tichosti odešel. Na nic se neptal a celkově působil jako kněz ze zpovědnice. Vyslechnu, poradím, neprozradím. Po necelých dvou hodinách se Heili probudila. Delone byl stále v pokoji, jakmile viděl nepatrný pohyb deky, přiletěl k posteli. Konečně otevřela ty své krásné oči. Konečně je viděl, ale byly smutné. Skoukla ke svému zápěstí a rozplakala se, když si uvědomila, že to všechno byla pravda. To ji vyděsilo jako ještě nic před tím. Bolest jako by se vrátila.
„Pšt, už je dobře, neplakej,“ schoval ji ve svém objetí, ale ona se rozplakala tak moc, že se zajíkala. Bylo mu to tak moc líto. V jednu chvíli svou sestru nenáviděl zato, že si Heili vybrala. Kvůli ní tak trpí. Jenže pak si vzpomněl na osud dívek z videí. I ony trpěly a nezasloužily si to.
„Proč jsi mě nezabil. Udělej to, prosím, zbavit mě toho trápení. Podívej na moje ruce,“ ukázala mu je, „takhle nemůžu žít, nechci tahle žít. Co jsem komu udělala, že mě tohle potkalo?“ zavrčela. Zmocnil se jí nehorázný vztek. Začala si trhat obvazy. Delone ji chytil za ruce a dal je od sebe. Házela sebou tak silně, že jí vlasy létaly do obličeje.
„Heili, nech toho, přestaň! Chceš si snad ublížit? To bys chtěla? Jen tak si umřít, aby tvé kamarádky oplakávaly tvou ztrátu? Aby Brian vyhrál, abych byl smutný! To chceš?“ zařval na ni. Chápal její vztek a strach. Sám nevěděl, jak by se zachoval v její situaci, ale rozhodně ji nenechá umřít. „Já ti pomůžu, slibuji, že tě v tom nenechám,“ už mluvil klidnějším tónem. Díval se jí do očí, aby dokázal pravost svých slov. Plakala. Moc plakala a jemu z toho bylo smutno. Chtěl zas vidět její úsměv. Chtěl, aby byla jednoduše šťastná. To přeci nebylo tak moc.
„Moc se bo... bojím,“ hlas se jí díky pláči zasekl v krku.
„I já se bojím. Nemohu o tebe přijít. Ne teď, když... když...“
„Když co?" trhaně se nadechla. Nechápala, jeho chování. Byl najednou tak jiný - tajemný - záhadný. Díval se na ni jinak.
„Kašlu na to,“ zajel rukou do jejich vlasů a prudce si ji přitáhl k polibku. Heili vykulila oči a zdvihla ruce, jako by se vzdávala.
„Počkej, počkej, počkej,“ odtáhla se. „Nemůžeš nedokončit větu a políbit mě. Cos tím myslel?“
Delone protočil oči a spustil ramena.
„Prostě jsem si na tebe zvyknul,“ pohladil ji, přičemž schoval jeden pramen vlasů za ucho. Přimhouřila na něj jedno oko. „A přirostlas mi k srdci, což znamená, že tě nenechám umřít. Rodiče jeli pro pomoc, neboj, vše bude zas jak dřív,“ stále si pohrává s jejími vlasy.
„Delone,“ sklopila zrak.
„Ano,“ vyzvedl jí zas obličej nahoru.
„Máš mě rád?“ stáhla rty do úzké linky, přičemž netrpělivě vyčkávala odpovědi. Byla si téměř jistá, že svůj pohled na její osobu změnil, ale netušila do jaké míry.
Nevypadal, že by ho otázka nějak zaskočila. Jeho obličej působil tak jako vždy. Kamenně. Až když pozvedl jeden koutek do okouzlujícího úsměvu, takový u něj ještě neviděla. Možná ho používal, ale ne na ni. S ní se moc nesmál. Až úplně zapomněla, jak se dýchá. Lehce kývnu hlavou, naklonil se k polibku, jen tentokrát dal prostor i Heili. Vyplnil mezeru mezi jejími rty na devadesát procent, těch zbylých deset už bylo na ní. Neměla důvod to neudělat. Jen se jejích rty spojily, projel jí mráz, až se otřásla. Líbat tedy uměl, to se mu muselo nechat. Ani si neuvědomila, co dělá, ale najednou držela jeho tričko ve svých rukách a on jí rozepínal první knoflík od košile. Po celou dobu se jí koukal do očí a to i potom, když byla jen v podprsence. Posadil si ji do klína, načež velmi lehce, snad až nehmatelně přejel po páteří k rozpínání. Prádlo povolilo a on sundal obě ramínka naráz. Trochu se zastyděla, když se na ni konečně podíval. Polibky dráždil její bradavky, což v ní rozpoutalo tropickou bouři. Objala ho kolem krku, přitiskla jeho do zlata opálené tělo na to své a poprvé, ale ne naposled zasténala slasti. Položil ji na záda, polibky jel níž, přičemž rozpínal kraťásky, které mu bránily v prozkoumání jejího těla. Ještě nikdy necítil to, co právě teď s ní. Nejdřív ji nenáviděl a teď? Teď z ní šílí. Netušil jak jednat s pocity, co vůči Heili cítil, nevěděl ani co znamenají, jediné čím si byl jist, bylo že tahle chvíle, je v jejich společném životě potřebná. Jako by to bez ní dál nefungovalo.

„Je mi hezky,“ usmála se, přitom ležela na jeho nahé hrudi a proplétala s ním prsty.
„I mně.“
„Kdy se vrátí vaši?“
„Asi za půl hodiny,“ podíval se na budík.
„Nechce se mi vstávat, ale taky nechci, aby mě takhle viděli,“ to by se jim nemohla podívat do očí.
„Heili, mám na tebe otázku,“ vyslovil trochu v obavách.
„Ptej se,“ pobídla ho.
„Když jsi chtěla vyskočit z okna, nestalo se před tím něco?“ přestal si hrát s jejími prsty.
Hlasitě vydechla.
„Ano, stalo,“ otočila se na břicho a podívala se mu do očí. Vše mu řekla. Myslela si, že se bude zlobit, ale on zareagoval úplně jinak.
„Pojď, půjdeme ven. Trochu se projdeme,“ vyskočil na nohy a začal na sebe házet jednotlivé kusy oblečení. Nechápavě na něj koukala. Jak jako ven? Hráblo mu? „No nekoukej a obleč se. Chci ti něco ukázat,“ hodil po ní košili. Poslechla tedy a oblékla se.

Dorazili na pobřeží, kde se konala nějaká sešlost. Všude bylo plno lidí, oheň sahal až k oblakům, hudba hrála dostatečně hlasitě a na malém provizorním pódiu mluvil do mikrofonu obtloustlý Havajan.
„Pane Bože, Davide, to snad není možný, přišels všem ukázat, jak se surfuje?“ blížil se k nim muž kolem třicítky, s blonďatými vlasy. Na sobě měl jen plavecké kraťasy, čímž odhalovat své vysportované tělo. Heili si zkousla spodní ret.
„Čauky mňauky,“ řekla si pro sebe, ale Delone to slyšel. Trh rukou, kterou držel tu její, ale usmál se.
„No co, je hezký,“ poznamenala.
„Ahoj, Srnkopse,“ chlapácky se objali, zatímco z Heili vyhrkl smích, při jeho oslovení.
„Tvá holka se mi směje. Krásná slečno, dovolte abych Vám prozradil důvod mé přezdívky. Jsem totiž rychlý jako srna a věrný jako pes,“ hrdě na sebe ukázal. No to už Heili nevydržela a bouchla smíchy. Po hodně dlouhé době se za břicho popadla, jak se smála.
„Promiň, ale to... to je úplně největší kravina, co jsem kdy slyšela,“ vyslovila v neutuchajícím záchvatu.
„Jen se směj, ale sama poznáš, jak jsem rychlý, až budu zdolávat vlny. Co ty Davide, ukážeš nám, jestli na to ještě máš?“ hecoval ho. Delone se jen usmál a kroutil hlavou ze strany na stranu.
„Nejsem tu, abych závodil. Jen jsem chtěl Heili ukázat jak to tu žije, ale díky,“ když vyslovil její jméno věnoval jí milý pohled.
„No tak, musíš mi dát možnost tě porazit.“
„Jo, jdi. Chci to vidět,“ přidala se Heili.
„Vážně? Ale už jsem na prkně dlouho nestál,“ mluvil k ní.
„Ty to zvládneš, nakopej mu zadek,“ opřela o jeho hrudník dlaně a následně celé tělo.
„Tak dobře, ale ne že se mi budeš smát,“ objal ji kolem pasu. Vůbec netušil, jak se to stalo, ale líbilo se mu, jak vše fungovalo. Jen jedné věci se děsil, ale tu teď nechtěl řešit. Políbil ji a odešel se Srnkopsem vybrat prkno.

Závody mohly začít. Heili stála v písku, rukami si objala tělo, aby se trochu zahřála ale i napětím. Koukala na Delona, jak se připravuje, byl tak soustředěný - jiný, než jaký byl předtím. Aspoň ona ho tak viděla.
„Viděla jsem dobře, vážně jsi přišla s Davidem?“ ozval se za ní dívčí hlas. Nebyl jinak nepříjemný, spíše vlezlý. Ač nerada, otočila se k ní.
„To bylo na mě?“
„Ano, pokud nepřišel s jinou blondýnou?“ strčila do úst brčko a sjela Heili od shora dolů. Povýšeně se usmála. Heili se zarazila nad její reakcí, ale neřešila to. Otočila se zas zpět k Davidovi. „Zřejmě jsi o mně slyšela. Určitě ti řekl, že jsme spolu na střední chodili,“ nenechala se odbýt. Heili si nemohla pomoct. Vzpomněla si na An s Paulinou. Kdyby tu byly, nestihla by slečna ani mrknout a obě by ji srazily nějakou vtipnou poznámkou. Ach jo, chyběly jí její holky. Bohužel si musela poradit sama.
„Ne, nezmínil se o žádné vtěrce, ale to víš, nemáme na slova čas. My mluvíme těli. Když se nemilujeme, nabíráme sílu na další kolo,“ tím slečně zavřela pusu prudce se otočila vzad a odešla naštvaným krokem. Konečně se mohla věnovat v klidu závodům.

Delone vběhnul do vody, lehnul si na prkno a pádloval do hloubky. Posadil se obkročmo a vyčkával na tu správnou vlnu. Netrvalo to dlouho a přišla. Plul rovnou k ní. Postavil se a bylo to. Vlna ho objala, doslova ho smlsla jako malinu. Heili se hlasitě nadechla, když ho neviděla. Srdce měla až v krku, ale naštěstí se za chvilku ukázal. Myslela si, že spadl, ale vůbec. To on byl vládce moře, takový malý Poseidon. Hlasitě se zasmála a začala mu tleskat. Když vycházel z moře a kapičky vody mu stékaly po těle a sluníčko jako by svítilo jen na něj, málem se roztekla. Projel si vlasy prsty a usmál se na ni. Srdce jí poskočilo, až to zabolelo. V tu chvíli si uvědomila jednu věc. Něco k němu cítila. Sakra, to ne!