Tropická Bouře ✔️

9.

„Tak tohle už jste vážně přehnal,“ Annin naštvaný hlas se rozhlédl snad po celé nemocnici.
Delone si zrovna kupoval v automatu kávu, když ji zaslechl. Protočil oči v sloup a pomalu se k ní otočil.
„A sakra!" zaklel, když viděl, jak se k němu blíží naštvaná právnička a ještě ta druhá kámoška.
„Za tohle Vás budu žalovat chtěl jste ji zabít,“ už se na něj chystala, když ji Paulina chytila kolem pasu a tahala dál.
„Ženská praštěná, já jsem to nebyl!“ utíral si kávu z trička, které si polil, když uhýbal před rozzuřenou An.
„Vidíš, říkala jsem ti to, tak laskavě přestaň. Je to polda,“ okřikla ji Paulina. Potom se podívala na Delona. Ve tváři měla vepsaný strach o kamarádku. „Co se stalo? Že to přežije?“ Delone lehce kývnul hlavou.
„Přežije to, nebojte. Já nevím, kdo to udělal. Probudil jsem se, koukám vedle sebe a všude byla krev.“
„Spali jste v jedné posteli?“ zarazila se Paulina. Podívala se na An. Ta se tvářila stejně jako ona.
„Ano, ale ne tak jak si myslíte. Něco se děje a já nevím, jestli Vám to můžu říct jelikož to souvisí s případem, tak určitě ne a jelikož Vaší kamarádku chce někdo zabít a vy dvě jste její blízké, tím pádem se může stát, že po Vás taky půjdou, proto jsem se rozhodl ukončit Vaší dovolenou a posílám Vás domů. Můj kolega vás odveze do hotelu a následně na letiště,“ koukal do jejích šokovaných tváří, skoro v sobě neudržel smích.
„To jako, že tu nemůže počkat na Heili? A kdo ji bude zastupovat. Já jsem její právník, takže tu musím zůstat,“ myslela si, že má vyhráno, ale Delone ji srazil zas na pevnou zem. Přiblížil se k ní a úsměvem řekl „Gratuluji, měla jste pravdu. Heili je nevinná. Nebojte, bude pod mou ochranou,“ poplácal ji po zádech a odešel. „Boby, doprovodíš slečny na hotel, a pak na letiště?“ Boby, který hlídal Heilin pokoj, souhlasil a šel k holkám.
„Počkejte, to ji nemůžeme ani vidět?“ houkla na něj Paulina. Delone se opřel zády o dveře a kroutil hlavou že ne.
„Bohužel, musí odpočívat, ale vyřídím jí Váš pozdrav,“ zatlačit do dveří a zmizel v pokoji. Konečně měl od těch dvou klid. Posadil se na židli. Pohledem zkontroloval Heili, která stále spala. Napil se kávy, ale neměla tu správnou chuť bez cigarety. Jenže nechtěl odejít a nechat Heili samotnou. Radši rychle vypil obsah z kelímku a otevřel si noviny. Nemohl se soustředit. Naštvaně zmuchlal dnešní tisk a přešel k přístrojům. Koukal na ně ve snaze, rozluštit k čemu slouží, ale tohle na něj byl velký hlavolam.
„Kde to jsem?“ Vylekal ho slabý hlásek. Okamžitě se k ní otočil. Byla vzhůru, vypadala hrozně. Stiskl tlačítko, kterým přivolal lékaře, po celou dobu se díval do jejich velkých očí.
„Pš, jen klid. Jste v nemocnici. Vše je v pořádku,“ chytil její ruku do své. Heili jen něco zamumlala a zavřela oči.
„Co se stalo?“ zas je otevřela.
„To mi řekněte Vy, někdo Vás pobodal. Viděla jste ho?“ jen to dořekl. Vybavilo se jí, co že se stalo. Vše jí doslova problesklo před očima.
„Ne, nikoho jsem neviděla,“ neřekla mu, co přesně se stalo. Netušila proč. Jen prostě měla pocit, že to tak bude lepší.
„Ták už jste vzhůru,“ do pokoje vstoupil lékař s úsměvem natolik velikým, že by jim mohl strašit děti. Přistoupil k ní a začala zkoumat ránu na břiše. „Takže, jak se cítíte, bolí Vás něco?“
„Já ani nevím. Nějak nedokážu popsat co cítím. Jestli bolest nebo strach,“ přiznala se, při tom stiskla pevněji Delonovu ruku. On ji chytil i druhou, aby se cítila líp. I když sama nevěděla, jak jí je, přála si, aby necítila bolest a aby se přestala bát.
„Zřejmě na Vás mají ještě vliv léky. Nebojte, budete v pořádku. Nejhorší byla ta masivní ztráta krve, ale tu jsme Vám doplnili, takže se za chvilku budete cítit lépe. Pár dní si tu poležíte, a pak hurá domů. Kdyby cokoliv bolest břicha, nevolnost, prostě cokoliv, volejte. Budete tu mít celodenní dozor,“ na moment opustil pohledem ji a přejel k Delonovi. „Takže buďte v klidu. Už Vám nikdo neublíží,“ rozloučil se a s úsměvem, stejně tak velikým, se kterým přišel, odešel.
„Davide,“ pomalu k němu natočila hlavu.
„Ano?“ přisunul se co nejblíže k ní.
„Zachránil jste mi život, děkuji,“ víčka jí pomalu ztěžka, ale ona si je nedovolila zavřít. Chtěla se na něj díval. Něco na něm bylo. Dříve si toho nevšimla, ale teď to tam bylo a jí se to takovým zvláštním způsobem líbilo. Možná to byla ta jeho arogance a nezájem. Kdo ví.
„Heili,“ vydechl její jméno a ona si byla stoprocentně jistá, že našla tu krásnou zvláštnost, která se jí líbila. Bylo to to, jak vyslovoval její jméno. Vždycky u toho zvedl obočí a jako by ho zazpíval, při tom z toho šel poznat namátkový smích. „Nemusíte mi děkovat. Přece si nemyslíte, že bych Vás nechal umřít. Lezete mi na nervy a ty Vaše, jak jen to nazvat, strašidelné příběhy taky. Nevím, co si o tom mám myslet. Ale to není důvod k tomu nechat Vás umřít. Tři dny bez jídla a pití, to ano, ale smrt ne,“ zavtipkoval. Z Heili vyprskly smích takovým způsobem, že ji zabolel břicho. „Mám novinky. Žádný soud Vás nečeká. Byla jste zbavená obvinění, pravděpodobně se nám vrah Briana vloupal do bytu a pokusil se Vás zabít. To znamená, že jste v ochraně svědků. Jo, a vaším kámoškám jsem zařídil odjezd domů.“ Heili už se nadechla, že mu něco řekne, ale Delone ji nenechal. Ucpal jí dlaní pusu. Zase, ale tentokrát se Heili nedala. Ruku mu přejela několikrát jazykem a dost mu ji oslintala. 
„Proč jste to udělal? Ani jsem se s nimi nerozloučila. Vy jste teda parchant,“ zamračila se, zatímco on se šklebil na svou dlaň a s odporem ji otíral do ubrousku.
„Dobytek, jste normální dobytek, fuj. Udělal jsem to pro jejich dobro. Ten, co jde po Vás, by mohl jít i po nich. Musely vypadnou,“ řekl s úsměvem. Ani trochu se za něj nestyďte. Nezapíral, že mu nedělalo problém je vyhodit. Proč by taky mělo?
„Bože, Davide, nikdo po mně nejde. Tedy nikdo koho byste mohl zatknout. Stalo se to v mém snu. Byla tam i Vaše sestra. Varovala mě. Řekla, že možná zná svého vraha a ten jde i po mně. Nevím, jak to dokázal. Většinou, když se mi staly ty věci ve snu, po probuzení jsem byla v pořádku. Netuším, proč jeho napadení bylo reálné," nevydržela ten tlak v sobě. Musela mu to všechno říct. Hlavně kdo zabil jeho sestru. „Dianu zabil Brian. Ten Brian, kterého jsem měla zabít já. Mám jednu teorii, ale na ní se musím ještě zeptat Diany. Myslím si, že nechtěla, aby mi Brian ublížil, tak ho zabila. Když dokázal ublížit on mně, tak proč by nemohla ublížit ona jemu, když byl ještě živý? Diana přeci říkala, že jsem jediná, kdo ji vidí. Jediná, kdo by jí mohl pomoct. Možná si nechtěla nechat ujít příležitost. Proto mě bránila,“ prozradila mu své myšlenky dost zapáleně. Vážně tomu věřila, nebo aspoň doufala, že to je pravda. Pokud ne, tak už nic nechápe. Na tohle jí může dát odpověď jen samotná Diana.
„Tohle nemyslíte vážně, že ne?“ naklonil nevěřícně hlavu na stranu. „Dobře, když hodně přivřu oči, tak Vám možná uvěřím, že jste viděla mou sestru, ale tohle už je moc. To mi jako chcete říct, že si tu duchové vyřizují účty? Ne! To... Je... Blbost!“ prudce se postavil. Nehodlal tohle téma řeší. Bylo to pro něj něco, co nebylo podložené žádnými důkazy a co nebylo hmatatelné, tomu prostě nevěřil. Nevidím, nevěřím. Tím se řídil.
„Ale Delone, musíte mi věřit. Musíte mi pomoc zjistit, co se stalo Vaší sestře. Sama to nedokážu, prosím,“ pokusila se posadit, ale bolest byla moc čerstvá. „Au,“ sykla a chytila se za břicho.
„Teď mě poslouchejte,“ zarazil ji zpátky do postele a zdvihl na ni ukazováček. Přiblížil se k jejímu obličeji, koukal jí zpříma do očí, ve kterých byl vztek. „Budete mě poslouchat. Žádní duchové neexistují. Nejde po Vás mrtvola, ale člověk z masa a kostí. Až se uzdravíte, pojedeme zas ke mně a já ten případ vyřeším. Pak se vrátíte zpátky do New Yorku a já budu šťastnej protože Vás už nikdy neuvidím,“ řekl tichým, chraplavým hlasem. Šel z něj strach, ale Heili se nebála. Na to měla své duchy. Také se mu koukala zpříma do očí, cukla hlavou, jako to dělají černošky ve filmech a řekla: „Víte co, detektive? Pokud chcete na někoho mluvit z tak blízké vzdálenosti, tak si nejdřív vemte žvýkačku,“ otočila hlavu stranu naštvaná a zklamaná.
„Polibte mi kurva prdel,“ práskl dveřmi. Tohle potřebovalo pořádnou dávku nikotinu. Kráva jedna pitomá.