Tropická Bouře ✔️

5.

„Holky, tak se mějte,“ objala prvně jednu, a pak druhou. „Držte mi palce, snad to s ním přežiju,“ cukla hlavou k detektivovi. Ten se motal v jejích blízkosti, aby měl Heili stále na očích. Nejspíš zaslechl rozhovor mezi holkami, protože se na ně zamračil. „Už budu muset jít, tak se mějte,“ políbily se na tvář a smutně se na sebe usmívaly.
„No konečně, nemusela jste si brát tolik věcí, tak dlouho spolu trávit čas nebudeme,“ chtěl jí vzít jeden kufr z ruky.
„To je v pořádku, zvládnu to sama,“ protestovala. „Au,“ sykla a strčila si palec do pusy. „Zlomila jsem si nehet.“
„Nezvládnete, tak už půjdeme? Mám ještě dost práce. Možná se budete divit, ale nejste můj jediný případ,“ otevřel jí dveře. Ne ze zdvořilosti, ale aby už konečně vypadla z hotelového pokoje.
„Už jdu,“ protočila očima. Naposledy zamávala kamarádkám a usmála se na ně.
„Bože, děláte, jako byste se loučila s dítětem, běžte už!“ strčil do ní. „Na shledanou!“ práskl dveřmi, až holky nadskočily leknutím.

Detektiv bydlel kousek od pláže. Jeho dům byla nízká dřevostavba, nabarvená na bílo a s krásnou, prostornou terasou. Uprostřed byl dřevěný stůl a dvě polohovací židle, ale nejlepší na domě byl výhled. Zastavila se a koukala na západ slunce. Ohnivá koule se pomalu blížila k hladině moře, jehož třpytivé odlesky působily jako přikrývka z diamantů.
„Psss,“ zasyčel za jejími zády Delone.
Otočila se k němu. Čekala vysvětlení. „Promiňte, ale nikdy si neodpustím, to udělat.“
„Co?“
„Když se slunce dotkne moře, zasyčím, jako by právě někdo vlil do ohně vodu,“ přešel k ní a předloktím se opřel o zábradlí. Černé vlasy mu odfoukl večerní vítr a on si strčil do úst cigaretu.
„No fuj, vy kouříte?“ ušklíbla se.
„Ježiš, Vy Američani a Váš odpor k cigaretám,“ připálil si, nasál do sebe nikotin. Hlavička cigarety se rozzářila v šeru a on vyfoukl dým přímo Heili do obličeje. Ta ho vdechla a začala se kuckat. Delone se zasmál a znovu si potáhl.
„Vy jste nechutný prase. Víte co? Radši mi ukažte, kde máte koupelnu. Ráda bych se vykoupala,“ přešla ke dveřím.
Delone típl cigaretu do popelníku a odemkl hlavní vchod.
Uvnitř to bylo prostorné. Nikde nebyl zbytečný nábytek po pravé straně obývák, kde se nacházela sedačka, pár komod a velká plazma zavěšená na zdi. Nejhezčí ale byly šoupací prosklené dveře s výhledem na pláž. Nalevo byla kuchyně a před ní chodbička kde byla ložnice. Vdechla vůni dřeva a pánského pižma. Někomu by se zdála tato kombinace odporná, ale Heili milovala vůni muže.
„Mám jen jednu ložnici, takže budete spát tady,“ ukázal na sedačku. „Je rozkládací.“
„Hm, děkuji. Koupelna je kde?“ natočila se k němu.
„Tady,“ šel před ní do chodbičky a otevřel malou místnost s vanou na nožičkách. „Hned vedle je toaleta a naproti má ložnice, kdybyste cokoliv potřebovala, neotravujte mě.“
„To bude skvělé soužití,“ odsekla mu. Nebyl vůbec příjemný, na to, jak vypadal. Znáte to. Někdo se vám líbí, ale jen do té doby, než otevře klapačku. Možná v tom hrálo roli to, za jakých podmínek se seznámili. Byla pro něho jen vražedkyně a coura, pomyslela si.
„Já se o něj neprosil,“ hrubý byl jak šmirgl papír.
„Já taky ne,“ práskla dveřmi od koupelny. „Blbec jeden!“ naštvaně ze sebe sundala tričko, když si uvědomila, že nemá náhradní věci ani ručník. Šla tedy za ním. „Potřebuju ručník.“
„Řekl jsem Vám, že mě nemáte otravovat,“ ale i přes to šel do obýváku a z komody vytáhl ručním, zatímco si ona hledala něco na spaní. Šortky a tílko to jistí.
„Děkuji Vám za vaši ochotu," přivřela na něj své velké modré oči.
„No, to máte za co. A hněte sebou. Taky se potřebuju vykoupat.“
„Kdo si počká, ten se dočká,“ rychle vběhla do koupelny a jen tak tak se stihla zamknout.
Delone bouchal do dveří a křičel, aby se ani neopovažovala tam být déle než deset minut.
Heili se jen usmála. Svlékla se a své blond vlasy si smotala do gumičky, přitom se vana plnila příjemné teplou vodou.

Skvělý to pocit rochnit se ve vlažné vodě. Nechat kolem sebe praskat pěnu a myslet na příjemné věci. Slastně na několik vteřin zavřela oči, když je otevřela, v její těsné blízkosti byla zas ta dívka. Bílá zjizvená tvář, modré oči, černé mokré vlasy. To vše Heili vyděsilo k smrti. Hlasitě vykřikla a v ten okamžik ji někdo stáhl pod vodu. Dost velké množství polkla. Vykulila oči a chytila se za krk. Měla pocit, že na něm cítí něčí stisk. Kopala nohama, vrtěla se, ale jediné, čeho docílila, bylo, že voda přetékala z vany na podlahu. Nad hladinou byla stále ta dívka a nejspíš zas křičela. Protože měla otevřenou pusu, ze které vycházelo třpytivé světlo. Heili už byla na pokraji svých sil. Chytila se oběma rukama za kraj vany a snažila se vytáhnou nahoru, ale nešlo to. Něco, nebo někdo ji táhl ke dnu. Pomalu ztrácela energii. Povolila ruce, tělo se přestalo bránit a její pohled zůstal prázdný. V ten okamžik se jí zas naskytla vize.

Byla zřejmě ve vaně, když se nad ní zjevila postava. Neviděla jí do tváře. Jen cítila typickou vůni. Byla jí známá. Něco na ni křičela, ale jelikož byla pod vodou, nerozuměla. Zas se začala bránit, zas musela ten pocit beznaděje prožit znova. Pak ona osoba vytáhla nůž. Čepel byla dlouhá asi deset centimetru. Začala pod vodou křičet čímž do sebe nabrala další množství. Ostří projelo jejím břichem a ona se napnula pod nátlakem pálivé bolesti. Pak znovu a znovu a znovu. Plavala ve své vlastní krvi. Topila se v ní a zároveň umírala bolestí. Nakonec jí byla zasazena poslední smrtící rána a to přímo do srdce. Naposledy vydechla. Tohle byl konec. Ale ne její.

Delone zaslechl výkřik. Zabouchal na dveře a křičel na Heili. Ta mu neodpovídala, tak dveře vykopnul. Našel ji pod vodou.
„Pro Boha!“ zděšeně vykřikl a naklonil pro ni. Vytáhl její nahé tělo a položil ho na zem. Zkontroloval pulz. Nic. „Kurva, cos to udělala, ty krávo!“ ač byl detektivem už několik let a vídal věci, které nebyly příliš hezké, tohle bylo asi ze všeho nejhorší. Začal s masáží srdce a s dýcháním z úst do úst. Vdechl do ní svých pět procent kyslíku a zas začal masírovat. ,,Ty nechcípneš. Ne u mě doma. Čeká tě soud, frajerko,“ znovu jí dál svůj kyslík. Při třetí masáži se Heili konečně nadechla. Z plic vykašlala vodu a z očí tekly slzy. Delone ji rychle přikryl ručníkem a posadil se celý udýchaný na mokrou zem. Heili si vzpomněla na svou vizi. Začala hystericky křičet a zkoumat své tělo, jestli tam má bodné rány.
„Klid,“ chytil ji za ramena. Podíval se do jejích uplakaných, ustrašených očí. „Jsi zpět.“
„Zabili mě, cítila jsem to. Ta holka. Byla tu, a pak jsem se nemohla dostat z vody,“ rozplakala se ještě víc. „Ten muž do mě bodal a bodal. Cítila jsem to. Cítila jsem, jak umírám,“ vyprávěla, co viděla, ale jeden jediný pohled na Delona a ona poznala, co si o ní myslí. Nevěřil jí a ještě k tomu ji považoval za blázna. Nedivila se. Chovala by se stejně na jeho místě, ale ona věděla, co viděla. Nebyla blázen. Nebyla...