Tropická Bouře ✔️

21.

Když už bylo doktorem potvrzeno, že Heili doopravdy čeká miminko, rozhodla se, že to poví Delonovým. Našla si je na sociálních sítích a zavolala jim. Na monitoru se objevily dva utrápené obličeje, ale i přes to se na ni usmívali.
„Mám pro Vás dobrou zprávu. Víte, mohlo by Vám to dát trochu štěstí do života. Jsem těhotná. Skoro měsíc. Čekám Davidovo dítě,“ usmála se. Po tvářích jí tekly velké slzy. Slzy štěstí i smutku.
Delonovi se na sebe podívali, objali se a rozplakali. Nebyli schopní několik vteřin mluvit. Pak se podívali na Heili.
„Ani nevíš, jak moc velkou radost máme. To malé je naděje na lepší budoucnost, zlatíčko, moc ti děkujeme, jen je škoda, že se toho můj syn nedozví. Byl by to skvělý otec. Stejně, jako ty matka. Pomůžeme ti, jak jen budeme moci...“
„Kat, počkejte,“ s úsměvem ji zarazila, protože byla rozjetá jak lokomotiva. „To není vše. Čekám dvojčata,“ zasmála se. Dostala dvojitou naději, to bylo úplně úžasné.
I na Havaji propukl obrovský smích. „Víte, chci, aby děti byly svému otci co nejblíž a proto se Vás chci zeptat jestli by bylo možné, abych se přestěhovala do Davidova domu na pláži. K vám na Havaj,“ nastalo ticho. Tak ohromné ticho, že se bála jejich reakce.
„Vážně jsi ochotná vše opustit a žít tady?“
„Ano, potřebuju cítit Davidovu přítomnost a tam to na mě bude doslova křičet. Budu moct dětem ukázat jeho oblíbená místa, Vy jim budete vyprávět jaký byl úžasný člověk. Pokud s tím budete souhlasit ráda se tam nastěhuji,“ modlila se, aby dům byl ještě k dispozici a aby řekli ano.
„Bude nám ctí. Moc se na tebe těšíme,“ řekl pastor a setřel si slzy dojetí. Dalas nám ten nejkrásnější dar, stala ses naší dcerou a jako takovou tě milujeme. Kdy hodláš přiletět?“ to bylo další překvapení.
„Právě jsem si zabukovlala letenku a letí mi to zítra ve 20:00,“ usmála se, když viděla, jak jim spadly brady. „Nevadí vám to snad?“
„Ty blázínku, ani nevíš, jak moc jsme rádi, že to budeme prožívat s tebou, ale co na to tvá matka s otcem, kamarádky, práce?“ dělala si vrásky. Podle ni Heili podstoupí až moc velikou oběť.
„S tím si nedělejte starosti, vše je zařízené a všichni mě podporují. Ví, že to tam pro mě bude lepší. Jedině tam se dám dohromady a vážně chci, aby mé děti byly otci co možno nejblíže,“ tak to prostě bylo. Nehodlá se svého rozhodnutí vzdát. Potřebovala cítit Davidovu přítomnost. V New Yorku měla pocit, že mu byla strašně daleko a bála se že na něj pomalu zapomene. To nechtěla. Nikdy.

„Takže odjíždíš,“ Paulina ji držela za jednu ruku a An za druhou. Ani jedna neskrývala slzy. Strávily spolu skoro celý život a teď jim bude jeden článek chybět.
„Holky, jsme dospělé, musíme se od sebe jednou odpoutat, ale nebojte, budeme si volat, psát a aspoň máte kam přijet na dovolenou a hlavně Vás chci obě u porodu. Nesmíte mě v tom nechat,“ na obě ukázala prstem, když hlásili poslední výzvu k nástupu do letadla směr Havaj.
„Na brzkou shledanou,“ naposledy je objala a už utíkala. Ještě než zmizela v nedohlednu, zamávala a usmála se.

Ve svém novém domově moc neměnila, chtěla, aby tu byla co nejvíce cítit Delonova přítomnost. Dokonce nechala jeho oblečení ve skříni. Neměla odvahu ho vyhodit. Už to bylo osm měsíců a ona stále čekala, že se objeví, že ji tak úplně neopustil. Stýskalo se jí, ale už se dokázala radovat hlavně se moc těšila na své děti. Podle ultrazvuku to bude kluk a holka. Pro chlapečka měla jméno hned. Bude to David. Bude nosit jméno svého otce a pro holčičku ho vymyslel vlastně také. Hope, jak jinak by ji měla pojmenovat, když jí daly naději do života. Naději, že vše bude v pořádku a ona to zvládne. Jí i Delonovým.

„Holky, máme problém, asi mi praskla voda,“ přišla na terasu s taškou v ruce.
An s Paulinou už u ní byly týden a psychicky se připravovaly na porod.
„Tak já zavolám instalatéra,“ prohlásila Paulina bez toho, aby se na ni podívala a An už sáhla po mobilu. Ani jedné nedošlo, jak to myslela.
„Holky!" vyjekla.
Otočily se k ní. „Budu rodit!“ až teď jim to došlo.
„Bože, budeme rodit, musím se jít upravit,“ proběhla kolem ni Paulina.
„A já si musím vzít do kabelky Jacka,“ z druhé strany ji míjela An.
„To bude ještě komedie, ale nebojte, zlatíčka, spolu to zvládneme,“ pohladila si bříško

„Bože, já umírám,“ křičela Heili. Už byla na sále, z jedné strany držela An a z druhé Paulinu. „Nechci rodit, rozmyslela jsem si to!“ vlasy měla přilepené ke zpocenému obličeji, dýchala jako pejsek, ale nic nepomáhalo. Bolest, která jí trhala vnitřnosti, byla větší a větší. „Hoďte tam dýmovnici a vykuřte je! Co jim tak trvá, ať už ze mě vypadnou!“
„Když to půjde tak jak má, nebude to moc dlouho trvat,“ pronesl doktor. Na tváři měl podivný, ustaraný výraz.
„Proč by to nemělo jít tak, jak má?“ zeptala se An.
„Zdá se, že se obě děti zamotaly do pupeční šňůry. Na císařský řez je moc pozdě a nejdou mi rozmotat,“ smutně se podíval na Heili. Ta vykulila oči. Nic už ji nebolelo. Teď ji ovládl strach o své naděje. Nemohla o ně přijít, milovala je víc než cokoliv na světě. Jen oni ví jakou písničku hraje její srdce. „Pokud se nestane zázrak a to co nejrychleji, tak...“ nedokázal to říct, když viděl maminčin uplakaný obličej.
„Ne!“ zařvala. „Moje děti budou žít. Klidně mě roztrhejte, ale zachraňte mé děti!“
V tom se za doktorem objevila nebeská záře. Koukala do ní tak zaujatě, že se tam museli podívat i ostatní, ale ti nic neviděli. Ze světla vyšel Delone. Vypadal tak krásně, jako anděl a přitom byl furt stejný. Usmál se na plačící Heili, když si vstoupil k jejímu bříšku.
„Davide,“ celou dobu čekala, až se objeví a teď netušila, jestli se má z jeho přítomnosti radovat. Co když přišel jejich děti vyprovodit z tohohle světa.
„Neboj, pomůžu jim,“ dotkl se jejího břicha. Kolem něj se vytvořilo třpytivé světlo, které ho doprovázelo na každém kroku a Heili pocítila teplo, kolující do celého jejího těla.
„Bože, je tady,“ šeptá An, i když ho neviděla, cítila vyšší moc.
„Taky to cítím, přišel jim pomoct,“ Paulina stiskl ještě víc Heilinu ruku a políbila ji na tvář. „Přišel za vámi, že ano, vidíš ho?“ Heili těžce polka a stáhla rty do úzké linky. Několikrát lehce kývla hlavou. Po tvářích jí teklo snad milion slz. Koukala na něj a on na ni.
„Lásko, tlač, naše děti jsou v pořádku,“ ruku měl stále na břichu. Poslechla a zatlačila. Doktor absolutně nechápal, co se děje, ale když viděl maminku tlačit vrátil se na své místo. Málem leknutím upadl ze židle, když lezlo ven první miminko. Pomohl mu a prohlásil.
„Chlapec je venku,“ předal ho sestře.
„Lásko, vedeš si skvěle. Jen pokračuj, teď dej život i Hope,“ podporoval ji. Kývla na něj a naposledy zatlačila, čímž vdechla život své dceři. Sálem se nešly dva hlasité pláče. Jeden přeřvával druhý, jako by mezi sebou závodily.
„Děvče je venku a je v pořádku stejně jako chlapec. Nechápu to,“ kroutil hlavou lékař. S ničím podobným se ještě nesetkal. Už si myslel, že to děti nepřežijí, a pak jde vše jako po másle.
„Jsi moc šikovná, lásko. Zvládlas to, máš své naděje, své štěstí,“ na moment opustil její pohled a koukal na sestřičku, jak nesou děti matce. Ukázala jí, jak je správně držet, pak jim dala chvilku. Byly krásný. Jen jeden jediní pohled na ně a ona věděla, že ji David nikdy neopustí. Byly mu tak moc podobní. Hlavně malý. Ten nos, oči, skoro bez obloučků, úzké rty. Malička zas měla Heiliny veliké oči, ale to bylo vše. Svou podobu otci nezapřel ani jeden a korunu tomu daly jejich tmavé vlásky. Delone přistoupil za Heili a pošeptal: „Moc se nám povedly. Budu na vás dávat pozor. Miluji vás."
„Miluji tě,“ vzlykla, protože věděla, že odchází a tentokrát se už vážně nevrátí. Tak nějak to tušila. Něco uvnitř ni, jí to napovídalo. Přišel jen pomoct svým dětem a podpořit ji. Koukala, jak se zas vrací do světla, poslední pohled, poslední úsměv a byl fuč.
„Jsou tak krásní,“ vrátily ji do reality holky. „Už je pryč, že ano?“ zeptala se An.
„Ano, a tentokrát už se vážně nevrátí,“ byla s tím víceméně smířena. Jako by jí děti pomáhaly ten smutek zvládnout.