Tropická Bouře ✔️

3.

Konečně se Heili dostala na hotel. S úlevou zavřela dveře a šla rovnou do kuchyně. V puse měla pěknou poušť. Otevřela lednici a vyndala z ní vodu v petlahvi. S chutí se pustila do vychlazené, neperlivé tekutiny, přitom zavřela dvířka.
„Aloha,“ pozdravil ji blondýn ze včera. Leknutím vyprskla vodu, přímo jemu na holou hruď. Kdyby to však bylo jediné, co měl nahého. On byl nahý celý! Od hlavy až patě. Jediný kousek jeho šlachovitého těla nebyl pokryt látkou. Ač se tomu bránila, sjela pohledem tam dolů. Vykulila oči a trochu se k němu přiblížila hlavou. Hned si za to v duchu dala pořádně do držky.
„A-Aloha,“ radši se dívala za něj.
„Nerad jsem tě vyděsil. Jen si vezmu oblečení a padám,“ prošel kolem ni, jelikož ulička nebyla tak úplně široká a ona byla šokována jeho nahotou, stalo se, že když ji míjel, otřel se tělem o to její. Cítila, co by neměla, tak kde to neměla. Celá zčervenala a omylem se mu podívala do očí. Měl je přesně takové, jak čekala. Na tyhle oči se balí holky. S takovými oči si můžete dělat co chcete. Šedivá barva. Husté, dlouhé řasy skoro až k obočí. Velikost a tvar spolu ladily, jako jahody ze šlehačkou. Hm, šlehačka. Jestli tu Paulina večer nepoužila, tak byla blbá, pomyslela si, protože kombinace tohohle krasavce a šlehačky, musela být stokrát lepší než originální verze a to s jahodami.
„Tak já letím, ahoj,“ mrkl na ni. „A pozdravuj Piper.“
„Paulina, jmenuje se Paulina.“
„Ach, ale zlepšil jsem se. Zapamatoval jsem si počáteční písmeno,“ a byl pryč.

Holky ještě spaly, tak si šla dát sprchu a pak měla v plánu jít také spát. Byla unavená a to strašně. Jenže kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. V tomhle případě dvě ženy.
„Ha, tak už i ty - slečna nevinná, si prošla uličkou hanby,“ posmívala se jí Paulina.
„Ty máš co říkat. Ten tvůj playboy se tu ráno producíroval nahý. Málem jsem z něj měla...“
„Orgasmus,“ vyhrkla Paulina, dřív něž stihla Heili doříct větu.
„Ne, ten jsi měla ty. Několikrát,“ An se otočila po své pravé ruce a hodila na Paulinu držku.
„Omlouvám se, zapomněla jsem, že jsi tu,“ pokrčila rameny.
„A co ty a barmánek?“ mrkla na ni An.
„Tak zaprvé, na svou obranu chci říct, že bych nemusela procházet uličkou hanby, kdyby se tady jistá nadržená dáma nerozhodla nechat mě tam samotnou,“ dívala se Paule upřeně do očí. „Víš, jak na tom jsem. Bloudím i ve své ulici a to tam bydlím tak dlouho, že už se to ani nedá spočítat. A tys mě nechala samotnou v baru s cizím chlapem!“
„I tobě se omlouvám, ale nemyslela jsem mozkem,“ smích z ní doslova vyprskl. Nakonec jím rozesmála i An s Heili.
„Holky, mažu do postele, jsem ko, takže bych prosila, nerušit,“ zvedla se z barové židle. Radši zmizela dřív, než se ty dvě začnou vyptávat na detaily.
„Počkej, musíš...“
„Dobrou,“ zavřela dveře svého pokoje a usmála se na postel. Už jen kousek a bude spát. Konečně.

Temnými uličkami nikdy nechodila, proto sama netušila, proč se zrovna touhle cestou vydala. Ale něco jí to připomínalo, jako by tudy už šla. Zaslechla za sebou zvuk. Rychle se otočila, dech se ji zarazil v krku a srdce se přesunulo do kalhot.
„Je tam někdo?“ roztřesený hlas se vracel v ozvěně. Nikdo jí neodpověděl. Nikdo tam nebyl a přesto měla pocit, že ji někdo sleduje. „Jsem paranoidní,“ kroutila nad sebou samotnou hlavou. Pokračovala dál, jenže ušla jen tři kroky, když se ozvala rána. Znělo to, jako by někdo kopl do plechovky a ta se kutálela po chodníku. Nadechla se tak hlasitě, že i onen nádech se vrátil v ozvěně. Ale zas byla sama. V očích se jí leskly slzy strachu, rychle kmitala očima ze strany na stranu, aby se o své samotě přesvědčila. Když nikoho nezahlédla, pokračovala v cestě, jen tentokrát svižněji. Zas zaslechla zvuky, ale tentokrát věděla, že když se otočí, nebude tam prázdno. Tak jak po celou dobu cítila něčí přítomnost, tak nyní ji cítila jen kousek od sebe. Něčí rozbouřený dech se jí vsakoval do kůže, ale nebyl to ten hezký pocit, kdy vám na těle vyskočí husina a v břiše cítíte roj motýlků. Při tomhle vás polije studený pot, do očí se nahrnou slzy a nohy pak i celé tělo, zdřevění. Věděla, že by se neměla otáčet, že pokud to udělá, neuvidí prázdnotu. Bude to to poslední, co vykoná, než se střetne v tváří v tvář noční můře každé ženy. Ale i přes všechny ty varovné signály,  všechny ty hororové scény, které viděla a kdy křičela na hlavní hrdinku, aby to nedělala, tak i přes to se začala pomalu otáčet. Jenže než to stihla, dostala ránu do hlavy, která ji zbavila vědomí.

S nádechem se probudila. Silně k sobě tiskla deku. Dezorientovaně se rozhlédla po pokoji, aby zjistila, kde je. Chvilku trvalo, než jí to došlo. Setřela si z obličeje studený pot a snažila se uklidnit své srdce, které tlouklo tak rychle, že nemělo mezi údery žádnou pauzu. S výdechem si lehla a otočila se na bok. Jenže nebyla sama.
Vedle ni ležela ta dívka ze včerejší noci. Byla na zádech a pomalu k ní otáčela hlavu, přitom vrzala zuby. Je ten zvuk byl děsivý, co potom když k ní hlavu otočila celou a prudce se po ní natáhla. Heili se vzpamatoval ze šoku, začala křičet, ječet a plakat. Vyskočila z postele a házela po ní vše, co jí přišlo do ruku.
„Heili, co se stalo?" do jejího pokoje vtrhly holky. Nechápaly, co se stalo. Proč tak křičí a pláče?
„Je tady,“ ukázala na postel, ale dívka už tam nebyla, což nemohla pochopit. Viděla ji, nespala, byla tam. „Co se to, do hajzlu děje!“ hystericky vykřikla.
„Heili, zlato, to byl jen sen. Nikdo tu není, podívej,“ An ji chytila kolem ramen. „Musela jsi být hodně unavená, prospala jsi celý den,“ ukázala k oknu, za kterým se už stmívalo.
„Spala jsem tak dlouho? To není možný,“ podívala se na holky. Nikdy nespí přes den tak dlouho.
„To nic, tak jsi byla unavená, prostě už nejsi nejmladší,“ snažila se zlehčit situaci Paulina. Jenže nikdo se nesmál. Bylo děsivé ticho, které narušilo jen klepaní na dveře, při kterém sebou Heili cukla. Paulina šla otevřít.
„Dobrý den, hledám slečnu Heili Fortes,“ ani se nepředstavil, hlavně že mával odznakem.
„A to jako proč?“ dost hnusným tónem mu odpověděla.
„Do toho vám nic není,“ bez dovolení vtrhl do bytu. Heili i An šly zjistit, co se děje, ale jen vstoupily do společné místnosti. Nezvaná návštěva Heili zpacifikovala jako nějakého zločince.
Ta chudák nevěděla, co se děje. Proč je tváři přimáčknutá ke zdi a čtou se jí práva.
„Co to má znamenat?“ snažila se podívat tomu násilníkovi do obličeje, ale jen co se o to pokusila, natlačil se na ni, tak moc, že nemohla ani dýchat.
„Co to do hajzlu děláš, ty kreténe?“ Paulina se s ním nepárala.
„Můžu se zeptat co udělala, že je za potřebí taková brutalita?“ zřejmě to v tom všem zmatku přeslechly.
„A vy jste kdo?“ nestála mu ani za pohled.
„Její právní zástupce a pokud mi okamžitě neřeknete, proč ji zatýkáte, tak na Vás snesu takovou vlnu žalob, že to nebudete moct ani spočítat,“ v An se právě probudila právnická svině. Detektiv se ji však nezalekl. Přitáhl si spoutanou a uplakanou Heili k sobě a řekl: „Takhle slečna je zatčená za vraždu Briana Condora. Dnes ráno ho našel jeho kamarád v jeho bytě mrtvého. Tady madam,“ podíval se na Heili, která vůbec netušila, o čem mluví. „Podřízla mu hrdlo takovým stylem, že mu hlava málem upadla z krku. Smrt nastala kolem páté hodiny ranní a podle sousedů a kamer se v tu dobu v jeho bytě zdržovala jen tady slečna. Nikdo jiný, možná proto měla ráno tak naspěch,“ znovu se podíval na Heili tím odporným pohledem. Jako by byla jen odpad, který se válel na zemi a který nikomu nestojí ani za to, aby ho zvedli a hodili do popelnice. Heili byla tak v šoku z toho, co řekl, že se jí podlomila kolena a ona se neudržela na nohou. Detektiv ji uchopil pevněji za paži a vytáhl na nohy.
„Nehrajte to na mě,“ odsekl. Pro něj to byla jen obyčejná vražedkyně.
„To není možné, Heili by nikoho nezabila, určitě se mýlíte,“ Paulina se probrala ze šoku a jako správná kamarádka se ji zastala.
„Já jsem nic neudělala, musíte mi věřit,“ nechtěla do vězení. „An, pomoz mi, prosím,“ žalostně se na ni dívala, když ji detektiv táhl násilím pryč.
„Pomůžu, neboj. Nepůjdeš do vězení, vše zařídím,“ křičela An. Musela své kamarádce pomoc. Ona by nikomu neublížila, nikdy!