Tropická Bouře ✔️

8.

Heili byla psychicky rozhodná. Netušila, co se s jejím životem děje. Evidentně se ji někdo nebo něco snaží zabít. Ale proč? Co udělala špatně, že si zaslouží smrt? A jak to, že najednou vidí mrtvé. Stála na terase, dívala se na moře jehož odlesky působily magicky, slabý vlažný vítr jí rozcuchal vlasy, ale to jí bylo momentálně jedno. Věděla, že její vzhled nebyl dokonalý. Make-up byl v téhle situaci zbytečný. Nespala, protože se bála usnout. Nechtěla zas vidět další hrůzy, takže měla tak veliké kruhy pod očima, že se na nich opice mohla houpat.
„Heili, co tu děláte? Je půl druhé ráno?" ozval se zvuk šoupajících se dveří. Byl jen do půl těla, na což si už zvykla. Avšak to neznamenalo, že se jí jeho tělo nelíbilo. Nebyl to žádný akční hrdina, ale nějaké ty buchtičky se na jeho břiše objevily i prsa měl pevná, ale nejvíce se jí líbila jeho záda. Měl na nich vytetovaného anděla, jehož křídla vedla přes lopatky. Vždycky, když s nimi zahýbal vypadalo to, jako by se anděl chtěl z jeho zad vypařit.
„Nemůžu spát," jen to dořekla, zívla a z očí jí uteklo několik unavených slz.
„Čilá jako rybička. Budete klidnější, když Vám dovolím spát se mnou?" až po vyslovení si uvědomil, jak to vyznělo. Zasmála se a sklopila hlavu k zemi. Vlasy jí schovaly obličej. Jeho ruka automaticky vyletěla a vlasy odhrnula. „Víte, jak jsem to myslel," díval se jí do očí. Zaskočen svou reakcí.
Zvedla k němu zrak, vypadalo to, že i ona byla šokovaná tím, co udělal, ale nijak se tomu nebránila, ba naopak. Cítila podivný smutný pocit, když ruku stáhl k tělu.
„Ano, vím. Jenže je jedno, kde budu spát. Stejně se ty věci budou dít a já mám vážně strach, že mi ublíží," zas sklopila zrak. „Snažím se přijít na to, co mi říkala Vaše sestra, ale nějak mi to v hlavě přestalo fungovat," udělala prstem neviditelná kolečka kolem své hlavy.
„A co vám řekla?" několikrát si pokládal otázku, zda tohle vše mohla být pravda, ale řekla mu toho tolik, že kousek z něj jí prostě věřit musel.
„Nevěříte mi, tak proč bych Vám to měla říkat," zpražila ho pohledem.
„Je jedno, jestli vám věřím nebo ne. Mohu vám pomoct. Jsem detektiv." Tolik pýchy ještě v hlase neslyšela. „Víte co, udělám nám kávu a probereme to," zanechal ji tam samotnou. Dal vařit vodu a do hrnků připravil dávku kávy. Za skoro čtrnáct společných dní už věděl, jak ji má ráda. Dvě lžíce kávy. Dva cukry a víc mléka než vody. Šklebil se nad tím. Podle jeho slov to byl hřích, pít takovou břečku. Káva má být černá. Tak, jak ji pije on.
„Heili, nesu..." zarazil se. Heili usnula. Ležela na lehátku a oči měla zavřené. Odnesl kávu zas do domu a vrátil se pro ni. Nerad by ji vzbudil. Velmi opatrně zajel rukou pod její kolena a druhou pod záda. Přitiskl ji k na svou holou hruď a vyzvedl. Podíval se na spící obličej dívky, kterou držel v náručí a zamyslel se. Vážně je vše, co řekla pravda? Její tvrzení nebylo ničím podložené a on prostě potřeboval důkaz, aby uvěřil.
„Přijímám Vaši nabídku. Chci s Vámi spát," zamumlala a omotala ruce polem jeho krku. Přitiskla se k němu obličej. Rty se dotýkala jeho pokožky na krku, což ho poněkud vykolejilo. Odnesl ji do své postele. Položil a zakryl lehkou dekou. Sám ulehl na druhou stranu a otočil se k ní zády. Po několika vteřinách se i on dostal do říše snů.

Delona probudilo Heilino neustále vrtění a naříkání. Několikrát se ji pokoušel vzbudil, ale jen se uklidnila a zas spala v klidu dál. Tedy na několik minut.

„Ne, prosím, nech mě," prosila neznámého útočníka, který ji obtěžoval nožem. Utíkala po pláži. Podařilo se jí násilníkovi utéct, ale až potom, co ji několikrát pořezal na rukou.
„Musíš se probudit nebo tě zabije," zjevila se jí Diana. Proběhla kolem ni a její obrazec se rozplynul. Běžela tak rychle, že už ji píchalo na boku, ale nevzdávala to. „Vzbuď se, prosím. Zabije tě, Heili, pozor!" vykřikla, ale bylo pozdě. Ostří se jí zabodlo hluboko do břicha. Dívala se do prázdných očí plné zloby. Vzlykla, když si uvědomila, co se stalo. Když začala vnímat tu příšerně štiplavou a pálivou bolest. První slzy si našly cestu ven, stejně tak jako ostří v ní. Pomalu se odhaloval její lesk, který se mísil z krví. Ozval se šílený a hluboký smích. Vítězný smích.
Heili se držela za ránu. Skrze prsty jí protékala krev. Cítila její tok. Každou kapičku, která ji opouštěla. Padla k těmi.
„Heili, bojuj, Heili!" sklonila se k ní Diana.
„To on tě za... zabil," bolest jí bránila v mluvě.
„Ano, ale to je jedno. Musíš se vzbudit. Musíš do nemocnice," Dianiny slzy se třpytily jako diamant.
„Kdo to je? Řekni, řekni mi, kdo tě zabil," musela to zjistit. Musela dát Delonovi informace.
„Nejsem si jistá, ale myslím si, že Brian. Teď už se prosím prober." Heili se snažila, moc se snažila probudit, ale nešlo to. Cítila, jak ji opouští život. Poslední nádech a...
A právě tehdy se probudila. Tak to prostě je. Ve snu nikdy neumřete. Vždy se vzbudíte chvilku před tím, než vaše tělo dopadne z několikapatrového domu. Nebo než vás srazí náklaďák. I časový úsek je v něm jiný, což bylo jen dobře. Obvykle, když se Heili zdály tyhle sny. Po probuzení neměla jediné zranění, ale teď... Teď v ní zůstala bodná rána. Bolest byla intenzivnější než ve snu. Dotkla se místa a podívala se na své, od krve zbarvené, ruce. Hlasitě vykřikla, čímž vzbudila Delona. Ten vyletěl s pistolí v ruce. Když si uvědomil, že je to Heili, odložil ji na noční stolek. Rozsvítil lampičku a zděsil se. Všude byla krev. Dokonce i na něm. Heili lapala po dechu, přičemž z ní každým pohybem vytékalo větší množství krve. Pomalu ztrácela vědomí. Pohledem ho prosila o pomoct.
„Kurva!" konečně se dostal ze šoku a začal jednat. Utíkal pro čisté ručníky, při tom volal sanitku. Nahlásil, co se stalo a oni mu radili co má dělat.
„De... Delone, nenech mě umřít," chytila ho za ruku. Tolik se bála smrti.
„Ty neumřeš, nemůžeš. Ještě mi musíš vysvětlit spoustu věcí," přikládal ručníky na ránu a zatlačit. Heili se napnula bolestí a hlasitě vykřikla. „Podívej se na mě, slyšíš!" snažil se zachovat klidnou tvář, ale její slzy a bolestí zkroucený obličej, ho nenechaly chladným. „Zvykl jsem si na tebe, takže se to nepovažuj vzdát," krvácení se mu nedařilo zastavit, ale naštěstí už přijela sanitka. Jen na moment pohledem opustil její tvář, když se na ni podíval, byla v bezvědomí. Zkontroloval pulz. Byl slabý. „Bože můj, Heili, neumírej," špitl. Bál se o ni. Nechtěl, aby umřela.
„Pane, co se stalo?" zatřásl s ním sanitář. Vzpamatoval se a začal vyprávět.
„Já nevím. Vzbudil mě výkřik a ona byla...," ukázal na ni.
„Dobře, pusťte nás tam. Pomůžeme jí." Vše se odehrálo strašně rychle. Kolem Heili bylo několik lidí. Každý dělal něco. Delone chodil sem tam a sledoval je. Působil trochu jako dozor. Bylo mu jedno, že je celý od krve, hlavně ať to Heili přežije.
„Dobrá, můžeme s ní do nemocnice. Na tři. Raz, dva, tři," přendali ji na nosítka.
Delone ani nevěděl kdy a ocitl se ve svém autě. Jen v teplácích. Bez bot, bez trička.

„Delone!" nemocniční chodbou se rozlehl hluboký hlas. Delone věděl komu patřil. Právě dorazil jeho šéf. „Můžete mi vysvětlit, proč jste bos a skoro nahý? Jen mi prosím neříkejte, že jste s tou ženou měl pohlavní styk!" protočil své šedivé oči a poškrábání na plešaté hlavě.
„Ne, pane. To bych si nedovolil. Jen jsem spal, když se to stalo," vysvětlil.
„Jak je na tom?" zajímal se. Delone si promnul oči.
„Je mimo ohrožení života. Rána nenadělala moc velký bordel, ale ztratila hodně krve."
„A co se stalo? Měl jste ji hlídat," nemohl odpoutat zrak od jeho bosých nohou. „Kriste pane, běžte mu sehnat boty a tričko," nařídil mladíkovi, který přišel s ním.
„Rozkaz, pane," poslechl.
„Já nevím, co se stalo. Našel jsem ji tak. Hned jsem volal sanitku. Nestihla mi nic říct," v tu chvíli mu v uších zazněl její hlas a prosby.
„Takže se k Vám někdo vloupal a podařilo se mu ji zranit. Ta právnička měla pravdu. Odteď je zbavená všech obvinění a zařazuje se pod ochranu svědků. Budete ji hlídat ve dne v noci, i kdyby to mělo znamenat, že s ní budete spát v jedné posteli, chodit na záchod a do koupelny. Prostě ji nezpustíte z očí. To je rozkaz!" svou autoritou v hlase by mohl z fleku sjednat celosvětový mír.
A tak spolu čekali, až se Heili probere, aby zjistili, co se vlastně stalo. Jestli náhodou nespatřila útočníka, zatímco speciální jednotka prohledávala místo činu.