Tropická Bouře ✔️

7.

„Co jste to řekla, si děláte srandu, ne?“ odstoupil od ni. Tohle už přestávalo být vtipný. Doteď se jejími historkami o duchovi bavil, ale tohle bylo moc.
„Je mi to líto, ale jinak si to neumím vysvětlit. Vaše sestra je mrtvá a něco po mně chce. Možná se jen baví. Možná jí to přijde vtipný, co já vím?“ roztáhla ruce do prostoru a pokrčila rameny. Ani jí to nedávalo smysl. Proč zrovna ona vidí jeho ztracenou sestru?
„Mlčte!“ vykřikl. Pak na ni ukázal prstem a přiblížil se do tak těsné blízkosti, že jí kradl její kyslík. „Nic o mé sestře nevíte. Jak si vůbec můžete dovolit říkat, že je mrtvá. Není mrtvá! Ona žije! Je ji teprve sedmnáct, kurva!“ celý zrudl vzteky.
Už se nadechovala, že mu něco řekne, ale on jí položil na ústa svou dlaň. „Už ani slovo!“
Vykulila oči nad jeho reakcí. Jednou rukou jí zakrýval ústa a druhou držel její hlavu, se kterou cukala jak pominutá. „Budete už zticha?“ Kývla hlavou na souhlas. Pomalu povolil stisk.
„Vy jeden idiote, málem jsem se udusila,“ řvala na něj, ale on odešel. Práskl dveřmi a zmizel. Šla se podívat kam. Sledovala ho za oknem a najednou jí přišel jiný. Možná mu neměla říkat o jeho sestře tak necitelně, i když si nemyslel, že by byla nějak hrubá. Sledovala Delona, jak si sedá do písku. Otevřela a šla za nim.  Mořský, studený vítr jí rozfoukal vlasy na jednu stranu. Její košile lítala, jako by chtěla být vzducholodí. Posadila se vedle něho. Bosá chodidla zabořila do vyhřáté plaze a podívala se jeho směrem. I s jeho vlasy si vítr hezky pohrával. Vytvořil mu účes, který mu moc slušel. Podíval se na ní těmi svými hnědými oči. Už nebyly jen hnědé, jak si po celou dobu myslela. Nyní v nich měl odlesky zelené, což mu ladilo s jeho opálenou tváří. An měla pravdu. Byl vážně hezký.
„Nechtěl jsem na Vás řvát a omlouvám se i za tu ucpanou pusu. Já jen...,“ podíval se na průzračné moře, jehož rozbouřené vlny se roztříštily o útes. „Moje sestra prostě nemůže být mrtvá,“ zas sklopil zrak.
„Co se stalo? Jak to, že o sestře nemáte žádné zprávy?“ přitiskla si kolena blíže k hrudi, protože vítr byl vážně moc silný a hlavně studený.
„Chtěla jít s kamarády ven. Nechtěl jsem ji pustit. Byla u mě na prázdninách, takže jsem za ni měl zodpovědnost. Jenže ona je neodbytná. Ne, pro ni není odpověď. Čekal jsem, ale nevrátila se. A podle všeho ani nevrátí. Tak to prostě je. Pokud se nezvěstný nenajde do tří dnů, najde se buď mrtvý nebo vůbec. Já nemám ani to tělo a to je na všem nejhorší. Nevím, co se s ní děje. Jestli žije nebo je mrtvá, tenhle stav je hrozný,“ těžce vydechl. Tohle bylo poprvé, kdy o tom s někým mohl mluvit. Asi se stalo, že si na Heili zvykl. Dokonce začal věřit, že nikoho nezabila.
„Je mi to strašně moc líto, Delone, ale já Vám dávám něco, co jste doposud neměl. Vaše sestra mě navštěvuje zřejmě proto, abyste se natrápil. Myslím si, že odteď bude klid. Jen se musíte smířit s tím, že je mrtvá,“ položila ruku na jeho koleno a lehce ho pohladila.
Se zvednutým obočím pohlédl k ruce a pak na ni. Jenže ona se dívala jinam. Někam za něj. Otočil se stejným směrem, ale nikoho neviděl. Bezeslova se postavila a šla tam, kam koukala. Zas se jí zjevila Delonova sestra. Tentokrát se ji nebála. Cítila, že po ní něco chce. Došla až k ní s Delonem za zády. Dívala se dívce do očí. Husinu a podivný pocit z ni měla, strach ne.
„Heili, co se děje?“ tiše promluvil Delone.
„Je tu. Stojí přímo přede mnou a dívá se na Vás, pláče,“ řekla s pohledem na Delona. 
Tomu se zatajil dech. Nevěděl, co si má myslet. Měl tomu věřit? Pravdou bylo, že i on měl podivný pocit. Jako by vážně nebyli sami. 
„Nikdy jsem Vás nechtěla vyděsit, omlouvám se,“ promluvila dívka a její hlas se vznášel ve vzduchu společně s ozvěnou.
„Málem jsem kvůli tobě umřela,“ rozklepaným hlasem řekla.
„I za to se omlouvám, ale musela jsem to tak udělat. Jinak bych Vám nemohla ukázat, co se mi stalo. Když jsem si všimla, že mě vidíte, uvědomila jsem si, že vy jediná mi můžete pomoct. Mně i jemu,“ přešla ke svému bratrovi. Pohlédla mu do tváře a pohladila ho po ní. Dotkl se místa jejího doteku a podíval se s úsměvem na Heili. V očích měl otázku, zda je to, že co si myslel. Kývla mu na souhlas.
„Řekněte mu, že to není jeho vina a ať se přestane trápit. A ještě jednu věc. Naši už se na něj nezlobí. Vlastně se nikdy nezlobili. Jen v tu chvíli potřebovali na někoho svést vinu. Chybí jim,“ motala se kolem něho, jako by si chtěla zapamatovat každý jeho detail.
Heili mu předala vzkaz, což ho udivilo ještě víc. O rodičích jí neřekl.
„Diano, vážně jsi tady?“ špitl. Pak kroutil hlavou. „Ne, to je blbost. Začínám od vás chytat šílenství.“
„Je to s ním těžké, ale je to hodný člověk. Když mi bylo šest, bála jsem se vody. Táta to vyřešil tak, že mě hodil do jezera. Když to David viděl, hodil ho tam taky. Víte, on táta taky neuměl plavat a tak jsme se to naučili oba,“ zasmála se, čímž se ozvěna v jejím hlase rozezněla ještě víc. Heili se podívala na Delona a usmála se.
„Co je?“ jeho výraz byl k nezaplacení. Šlo na něm vidět, jak ho štve, že neví, co se děje.
„Diana mi právě řekla, jak jste naučil otce plavat. Jo, a máte moc hezké jméno, Davide.“ Snad ho tímhle konečně přesvědčila. Delone vykulil oči jako animovaná postavička a otevřel pusu dokořán.
„Co jsi myslela tím, že ti můžu pomoct? Jak?“ ráda by se kochala dál Delonovým výrazem, ale něco jí říkalo, že se blíží zlo. Rozhlédla se po pláži a to samé i Diana.
„Už se zas vrací,“ Diana se začala strachovat.
„Kdo?“ už i Heili měla strach. Na rukou jí vystoupala husina a vítr nabíral na síle. Nebe zčernalo a začalo hustě pršet.
„Heili, dávejte na sebe pozor. Chce Vás. Nedá si pokoj, dokud nedostane, co chce. Heili... Heili,“ křičela Diana a pomalu se začala ztrácet.
„Heili,“ varoval ji Delone, když se na ně valila velká vlna. Bylo pozdě na útěk. Delone schoval Heili ve svém objetí a natočil se k vlně zády. Smetla je k zemi raz dva. Naštěstí nebyla tak velká, aby jim ublížila nebo je stáhla do moře. Aspoň si to Delone myslel do té doby, než si všiml, že je Heili pryč.
„Delone, pomoc,“ volala a její hlava vykoukla z moře. Hned na to zmizela zas pod hladinou.
„Heili,“ běžel jí napomoct. Skočil do rozbouřené vody. Hledal ji pod hladinou. Vynořil se, aby nabral vzduch. Rozhlédl se kolem sebe, jenže výhled mu zhoršoval hustý déšť a silný vítr.
„Delone!“ zahlédl ji jen kousek od sebe. Plaval k ní, ale zas se mu ztratila pod hladinou. Ponořil se a viděl, jak je tažena ke dnu. Co nejrychleji se k ní dostal a chytil ji za pas. Prvním tempem se pomalu dostal k hladině, ale ucítil, jak Heili něco táhne zpět. Trhl s ní a zas mohl vzhůru. Podíval se na ni. Rukama mu naznačila, že jí dochází kyslík. Na nic nečekal. Položil své rty na její a daroval jí svůj vzduch. Ač jim šlo o život. Oba se tak nějak zarazili, když se jejich rty spojili. Podíval se do jejich očí. Držel ji kolem pasu a tiskl jemně k sobě. Co se sakra za těch několik minut změnilo? Opustil její rty a společně vyplavaly nad hladinu. Oba se hlasitě nadechli. Heili byla totálně beze sil. Nedokázala udělat ani tempo. Delone ji omotal ruku kolem hrudníku a plaval na břeh, což bylo vážně namáhavé v takové vodní pranici. Jako by samo moře nevědělo, kam má plout. Kde začíná a kde končí. Konečně se mohl postavit. Vzal Heili do náruče a odnesl ji do domu. Po celou dobu se k němu tiskla. Třásla se zimou, on vlastně také. Posadil ji na židli a přehodil přes ni huňatou deku.
„Něco mě stáhlo do moře, nemohla jsem nic dělat, chtělo mě to zabít,“ vzlykla. „Mám strach, Delone. Bojím se, že umřu,“ podívala se na něj. Z vlasů mu setkaly kapičky, které si hledaly cestu po jeho obličeji. Chytil její tvář do dlaní, podíval se hluboko do obřích očí a řekl:
„Hej, jste se mnou. Mou práci je Vás hlídat a chránit a to budu dělat dokud nebudete v bezpečí.“
Lehce kývla a silně ho objala. Tentokrát se od ni neodlepil. Tentokrát omotal své ruce kolem ni a utěšoval ji.