**Zoey**
...Harry. A sakra! Co t-tu dělá? Myslela jsem, že už to je za náma. Že už ho nikdy v životě neuvidím. Ale p-proč? Okamžitě jsem skočila za nejbližší strom a schovala se tam. Snad si mě nevšiml! Ještě aby to. Nemůžu za tím stromem stát věčně. Tohle musím pořádně rozdejchat. Mou myslí se vířilo tolik vzpomínek a myšlenek, že mi to totálně zatemňovalo mysl. Nevěděla jsem, kam jdu, prostě jsem šla. Nohy mě nesly někam. Bylo mi jedno, že se v Atlantě vůbec nevyznám, jen jsem prostě chtěla být na chvíli sama. Uvědomila jsem si, že opouštím campus až když jsem míjela hlavní bránu školního areálu. Ve své univerzitní mikině, černých legínách, vínových vanskách a s kudrnatýma vlasama, které mi splývali po zádech jsem se vydala vstříc Atlantě. 'Co tu vůbec dělá?' byla jediná otázka, která se mi přehrávala v hlavě. Objala jsem si ruce a pokračovala v mé cestě. Míjela jsem plno lidí, aut, domů a všechno kolem, ale bylo mi to jedno. Byla jsem naprosto mimo. Celá rozhozená jsem pokračovala v cestě. Bože kde to jsem? Řekla jsem si po chvilce, když jsem se zastavila uprostřed přírody celá zmatená, kde se nacházím. Otočila jsem se kolem dokola. Zdá se, že jsem byla v půlce jakéhosi kopce. Půjdu ještě víc. Třeba tam něco bude. A taky že bylo. Páni Byla jsem překvapená tím výhledem. Vyšla jsem až na vršek kopce. Dá se říct spíše skály a rozhlédla se po okolí. Byl zde výhled na celé město. Viděla jsem všechny budovy, parky, stavby, prostě všechno. Bylo to vážně něco úžasného. Ten výhled mě naprosto okouzlil. Sedla jsem si na úplný konec a nohy nechala spuštěné dolu ze skály. Sakra co se to se mou tam stalo? Má to snad co dočinění s Harrym? Asi bych k sobě měla být upřímná.. ano má. Už několik dlouhých let doufám v to, že už ho nikdy neuvidím. Dost dlouhou dobu se mi to dařilo, ale zrovna teď se musí ukázat. Už jen ta vědomost, že je tady a nejspíš chodí na stejnou univerzitu vě mě vyvolává rozpaky. Ano.. máme s Harrym dlouhou minulost. Z Holmes Chapel. Dá se říct, že Harry byl vlastně důvod, proč jsem se odstěhovala. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět. Ublížil mi. Býval to můj nejlepší kamarád. Ale to už je dávno pryč. Začal se stýkat s jinýma lidma, mě přehlížel a dokonce začal slovně napadat a neudělal nic, když viděl jak mě nejen sovně napadají jeho kamarádi. Vždy tam jen stál a hloupě se usmíval. A když byl bez nich, dělal, jakoby se nic nestalo. Nejsem jeho hračka. Nebude si se mnou takhle zahrávat. Proto jsem odešla. Má matka to chápala, ovšem nikdy jsem jí neřekla pravý důvod. Ona jen vyplnila mé přání a my se přestěhovali. A teď je zpět. Má nejhorší noční můra je zpět. Co jsem komu udělala?
**Po 3 hodinách sezení na skále**
Po pár hodinách jsem se vrátila do campusu. Věděla jsem, že jestli něčeho chci dosáhnout, nemůžu tam jen tak sedět a trápit se. To je vše už přece za mnou. Musím začít něco dělat. Myslím, že ignorace bude nejlepší. Mám takové tušení, že si mě ani nevšiml a doufám že na mě zapoměl. Nechci s ním mít nic společného. Už nejsem ta stará Zoey, kterou zná. Jsem někdo jiný, o teda alespoň v to doufám. Už jsem u dveřích do mého, ehmm.. našeho pokoje. Odemkla jsem a našla Jace jak leží na své posteli a čte si jakýsi časopis. „Ahoj.“ pozdravila jsem a usmála se na ní. Teda spíš jsem se o úsměv pokusila. Jace ke mně vhlédla a usmála se. Složila časopis na stolek vedle své postele a otočila se ke mně. „Tak vyklop to. Co se děje?“ zeptala se. Sakra! Asi nejsem mco dobrá v předstírání. Proč si vůbec myslí, že bych to co mě trápí vyklopila jí, kterou jsem viděla asi jen 10 minut v životě? No, abych pravdu řekla, je to jediný člověk, kterého tu znám. Teda až na Harryho. OMG! Proč se všude musí přisrat? Vždy když myslím na něco jiného, on tam je taky! Agrrr... „Né, vážně nic.. Umm.. jsem jen unavená. Byl to těžký den. Zítra si popovídáme dobře? Chtěla bych si jít už lehnout.“ řekla jsem jí klidně. Vzdychla si ale nic nenamítala. „Půjdeš s náma zítra na snídani? Chtěla bych tě seznámit s mými přáteli.“ řekla Jace. No, potřebuji poznat nové lidi, takže myslím že to je svělý nápad. „Jo jasně. Moc ráda.“ řekla jsem a konečně zalezla do postele. Ty bílé zdi mě začínají vážně srát. -.- Zítra to tu musím nějak udělat. A jéje. Zítra už je první školní den. Uff.. snad to nějak zvládnu.
**Ráno**
„Zoey! No tak už vstávej ne?!“ cítím jak se mnou někdo třese. Lekla jsem se, protože jsem si neuvědomila, kde jsem, ale pak jsem si všimla Jace, která stála nade mnou. „Ummm.. co je?“ ptala jsem se rozespale. „No co bys tak řekla. Nech mě přemýšlet... že by ráno?“ řekla ironicky. Ha ha ha.. „Dobře jo?! Už vstávám!“ řekla jsem a vyhrabala se z postele. Dnešek doufám, že dopadne skvěle. Mám dobrou náladu, tak snad to nic nebo nikdo nezmění. (Pusťte si: Pharrell Williams- Happy ) Úplně bych tančila! Panebože co se to se mnou děje? No nic. Přešla do šatníku a vytáhla si ručník. Musím si dát sprchu. Jenže sprchy jaksi nejsou v našich pokojí! Jsou společné na chodbě. Snad tam teď nikdo nebude. Vzala jsem si věci a šla jsem do koupelny, která je na druhé straně patra. Fajn, to zvládnu. Ještě že byla chodba prázdná. Odtančila jsem z pokoje do koupelny. BINGO! Bylo prázdno. Zavřela jsem za sebou dveře a začala se svlékat. Dnešek bude super. Dala jsem si věci na okno a zapla písničky. Přesněji mou oblíbenou písničku Happy od Pharrella. Myslím že mi to dneska navnadí náladu. Potřebuju se uvolnit. Bože vždyť začíná můj nový rok na nové škole! Musím si to pořádně užít. Vlezla jsem do sprchy a začala se sprchovat. Kapky vody dopadali na mou kůži a mě to osvěžilo. Začala jsem si spívat. Miluji zpěv i když mi to moc nejde.
„Because I'm happy
Clap along if you feel like a room without a roof
Because I'm happy
Clap along if you feel like happiness is the truth „ Můj i Pharrellovo hlas se prolínal a já si připadala úžasně. Jo, bude to fajn. C-co to je? Byla jsem zmatená. Otočila jsem se a.. O můj bože! Ááááááááááá!
____________________
Co se stalo? Proč Zoey křičela? A jak dopadne její první školní den?
