Slzy měsíce /HPFF/✔

ŠESTÁ

Měsíc osvěcoval celou místnost, ve které ležela čtyři děvčata. Spokojené vydechování se však ozývalo jen ze tří postelí. Helene měla své oči otevřené a koukala se nepřítomným pohledem na strop. Odhodlávala se zvednout a vyjít před hrad, tam kde začínal Zapovězený les. 

Takhle přemýšlela a uvažovala už několik desítek minut. V její mysli byly obavy. Co když na někoho narazí a ona bude mít problém? Bez pochyby se ty informace dostanou k zástupkyni a ta nebude zahálet a ihned to oznámí ředitelce. A ta, na žádost ostatních učitelů, kteří ji taky moc nemusí, ji vyloučí ze školy. Paní ředitelka byla jedinou osobou, jíž důvěřovala. A bylo to vzájemné. 

Musela se svým myšlenkám zasmát. Bylo pošetilé si myslet, že díky tomu, že se potuluje venku, by ji vyloučili z Krásnohůlek. Potichu se uchechtla. Maximálně by si z ní dělali spolužáci legraci, protože byla tak hloupá, neboť se nechala chytit. 

Natočila obličej na pravou stranu, kde bylo okno. Do skla narážel jemný vítr, který Helene volal toužebným hlasem. Dívka svěsila nohy na podlahu a pomalu přešla k výhledu. Otevřela okno a větřík rozvířil její dlouhé vlasy. Spokojeně zavřela oči a poddala se vůni jehličí, které s sebou vánek přinesl. 

Jakmile očka otevřela, byla rozhodnutá jít ven. Jako by jí všechno to okolo dodalo odvahu konečně se odvázat. Ve své noční košilce odcupitala potichounku ke dveřím, přitom stihla shodit jeden svícen. 

Vyděšeně se rozhlédla po pokoji a hledala nějaké známky čilé osoby. Ulevilo se jí, když zaslechla, jak pouze Andy zamlaskala a obrátila se na druhý bok. Ještě jednou zkontrolovala ostatní děvčata, sebrala z háčku šátek tety Lany, který nedávno dostala jako předčasný dárek k osmnáctým narozeninám, a zlehka a opatrně otevřela dveře. 

Cítila se volná, když mohla konečně v klidu našlapovat po chodbě. Nezapomněla se plácnout slabě do čela, když si uvědomila, že si bačkůrky nechala na pokoji. Teď už se ale nechtěla vracet, jelikož už byla v polovině cesty. 

Děkovala v duchu Lauren, která jí detailně popisovala prostory hradu, kdyby se náhodou znovu ztratila. Řekla jí všechny zkratky, popsala tajný vchod do kuchyně a nezapomněla ani dodat okolí. Teď se mohla Helene spoléhat na svou paměť a její orientační smysl, jenž byl odjakživa na houby. Strýc August vždy prohlašoval, že je to v rodině, ale nikdy si nepamatovala, že by teta Lana někde zabloudila. Byl to pouhý žvást, aby uklidnil mladší osazenstvo. 

Helene se probírala svými myšlenkami, že skoro až zapomněla odbočit a málem narazila do stěny. Jakmile uslyšela hlasy, vyděsila se a hledala nějaký úkryt. Postavy se blížily a ona všude možně brouzdala svýma očima. Viděla stíny a pokorně zavřela oči, připravena nést následky za hloupost, kterou její mysl vymyslela. 

Ve vteřině pocítila něčí ruce na jejím pasu, až sebou cukla. Zaskočeně vypískla, ale její výkřik utlumila dlaň na jejích ústech. Doširoka otevřela své oči a podívala na osobu, která ji zachránila před trestem. Byla si totiž jistá, že se jednalo určitě o školníka či nějakou hlídku. 

"Co tady děláš?" 

"Seve," nad tímto oslovením se zamračil, "vylekal jsi mě!" chytila se za hruď v místě, kde tlouklo silně její srdce. 

"Máš štěstí, že jsem tě našel já a ne jiný prefekt či primus," odsekl, ale i tak byla Helene nešťastná, že ji našel právě on. Cítila se pak ještě hůř, protože Severus, její bratranec, se vyžíval v tom, aby někoho neustále poučoval. A jelikož se v rodině bavil jen s ní, schytala to Helene několikanásobně. I tak jej měla z celé duše ráda. 

"Kdo tu ještě je?" zeptala se se strachem. Toužila vědět, jestli jí čeká nějaké větší nebezpečí, než je Severus. 

"Já, školník Filch, a pak ještě-" 

"Regulus Black," ozvalo se za jejími zády. Zajíkla se a otočila se přesně na místo, kde stál mladík, který ji jednou neslušně pozoroval. Nervózně se usmála a podívala se na Severuse, který se znovu mračil. 

"Já se o to postarám, Regulusi," řekl neúprosným hlasem a chytil Helene za paži. Ta pořád pohlížela do očí zmijozelského mladíka naproti ní, jenž dělal úplně to samé. 

"Myslím, že tentokrát je řada na mně," odpověděl mu Regulus a potáhl na svou stranu Helene, záškodníka, který poprvé porušil zákony a doplatil na to hned ze začátku. Pomalu se k ní naklonil a dívka neskrývala strach. Z celé rodiny Blacků měla špatný pocit. Možná za to mohla slova babičky Marie, která vedla kdysi slovní i kouzelnický souboj s jedním Blackem. Tolikrát to vyprávění poslouchala, že by klidně teď z fleku odvyprávěla celý příběh zpaměti. 

"Běž," pošeptal jí do ucha. Helene zaváhala, jestli to myslí vážně, jelikož se jí od první chvíle nezdál. 

"Určitě se ještě někdy uvidíme, Helene." řekl naposled, než se otočil k jejímu bratranci a jeho spolužákovi. Tentokrát byla ještě více zmatená. Nechápala, jak to že znal její jméno. Podívala se do očí Severusovi, který pomalu přikývl na souhlas. Neváhala tedy a běžela pryč. Utíkala po špičkách, neboť tu pořád hrozilo nebezpečí, že jí někdo chytí. Ani jednou se neotočila zpátky, ani jednou její mysl neskočila na obrázek Reguluse a neříkala si, jestli jej někde už nezahlédla, pokud nepočítala Bradavice. 

Její bosé nohy narážely na studenou dlažbu, ale Helene se to podivným způsobem líbilo. Zbožňovala chlad, který s sebou kameny vždy nosily. Způsobovaly mrazení, které se však vždy v jejím nitru proměnilo v teplo. Jakmile zahlédla čerstvou trávu, zpomalila a nasála do svých plic vzduch, který se k ní dostával. 

Natáhla před sebe jednu ze svých noh a chodidlem se opřela o trávník. Blaženě se pousmála, když se stébla trávy proplétaly mezi jejími prsty. Vstoupila na trávník a se zářivým úsměvem se rozeběhla. Běžela dolů z kopce, užívala si každou maličkost, kterou zahlédla či zaslechla. Začínala propadat vánku, který ji skoro unášel pryč a její vlasy tak vlály za ní. Radostně se dívala na zvíře, které kolem ní proběhlo. Nikdy neviděla jelena na vlastní oči, ale věděla, že tenhle moment si navždy zapamatuje. 

Posadila se únavou na zem, roztáhla do dálky své ruce a svými prsty prohrabovala trávu. Zasněně se pak podívala na oblohu, kde se třpytil veliký měsíc v úplňku. Toužila, aby měla právě teď někoho vedle sebe a mohla jej vískat ve vlasech a užívat si chvíli s někým, koho miluje. Po pár okamžicích však došla názoru, že samota jí nevadí. Necítí se zranitelná či smutná, zbožňovala klid a možnost být sama. A tyhle chvíle měla často, někdy i víc, než by si kdy přála. 

Ležela takto několik minut, dokud nezaslechla hlasité zavytí. Rychle se zvedla ze země a rozhlédla se okolo. Zmateně hledala zdroj toho zvuku. Měla strach, zároveň však cítila adrenalin, který se pomalu dostával do jejího těla. Každou vteřinou její strach opadal. 

Podívala se za sebe, když jej zahlédla. Stvoření cenilo své zuby na její maličkost, zatímco ona zpracovávala ten fakt, že naproti ní právě stojí opravdový vlkodlak. Tito tvorové jí fascinovali, až si z ní několikrát dělal Michael s Thomasem legraci, že se chová jako blázen, jelikož vlkodlaci jsou bezcitné potvory. 

Helene s tím nikdy nesouhlasila. Věřila v to, že každý má v sobě něco dobrého, jen to třeba někdo neobjevil. Věděla, že každý z nich má svůj vlastní příběh, který popisuje jejich prokletí a jak k němu přišli. Vlastně jí vlkodlaci přišli strašně nepochopeni. 

"Neublížíš mi," řekla s klidem a pohlédla do krvavých očí. Vlkodlak neváhal a okamžitě zvedl svou paži s velkou tlapou a ostrými nehty. 

Helene však pořád stála na místě a dívala se tvorovi do očí.