Slzy měsíce /HPFF/✔

SEDMÁ

Ani nemrkla, pouze čekala. Dívala se vlkodlakovi do očí. Svou ruku měl pořád nahoře. Vypadalo to, jako by s sebou sváděl vnitřní boj. Až když se Helene pousmála, sklopil ruku. 

Nějak tušila ve svém nitru, že s tímto tvorem je v bezpečí. Když si tuto větu přehrála v hlavě, připadala si jako šílenec. Bylo pošetilé si myslet, že stvoření, které jen ubližuje, může i chránit. Dívka však tomu věřila. 

Otočila se a šla dolů k jezeru. Byla teď na sebe pyšná, že se dokázala tak zorientovat. Cítila na sobě pohled zvířete a když natočila hlavu, uviděla, že ji pozoruje svýma očima. Pouze tam stál a díval se, kam Helene prchá. Rukou mu naznačila, aby za ní šel. Nečekala, že by ji poslechl, přeci jen vlkodlaci nejsou jako normální psi či vlci, kteří to už mají prostě v krvi. 

Uslyšela našlapování a byla překvapená, že ji opravdu následuje. Společně se usadili na kraj a Helene si vychutnávala šumění vody a šplouchání, které způsobilo pár rybek. Svou dlaň natáhla před zvíře, jež sebou hned cuklo. Zavrčelo, ale nijak neútočilo. Pohotově sledovalo její pohyby a ruku, dokud se nedotkla jeho tváře. 

Jakmile svou ruku stáhla, vypískla zděšením, že ji vlkodlak nenápadně kousl. Nebyla to však její krev, byla jeho. Se zvláštním pocitem sundala ze sebe svůj šátek, který nakonec posloužil jako kapesník. Stírala pryč všechnu krev, které zvíře na sobě mělo a když se párkrát omylem dotkla látkou zranění, zaskučel. Lítostivě se na něj dívala, dokud se nerozhodla, že tohle ticho chce přerušit. 

"Někdy mi přijde, že my dva jsme naprosto stejní," odmlčela se a zakrvácenou látku položila na zem, "oba jsme nepochopení." Pokračovala, zatímco se dívala na klidnou hladinu jezera. 

"Občas mám pocit, že nežiji. Možná je to tak. Nemám pořádný život. Tolikrát jsem chtěla utéct pryč a najít samu sebe. Najít svou sestřičku a společně zjišťovat, co máme společné. Najít svou lásku," zastavila se ve vyprávění. Položila se do trávy a sledovala hvězdy. 

"Je tu jeden kluk," začala a při pomyšlení na mladíka, kterého zná sotva den, se usmála. Zvíře ji napjatě sledovalo, jako by čekalo, jaké jméno dívka vysloví z jejích úzkých rtů. 

"Jmenuje se Remus. Je něčím zvláštní a já nedokážu přijít na to, čím je tak jiný. Možná proto, že odlišný od všech kluků, které jsem kdy poznala. Viděla jsem ho jen dvakrát, ale okouzlil mě. Voněl jako čokoláda s oříšky, stejně jako barva v jeho očích," zasnila se. 

"Ale co si to namlouvám, někdo jako on a mít rád někdy někoho takového, jako jsem já?!," falešně se zasmála, posadila se a podívala se do tváře vlkodlaka. Její výraz se změnil hned, jak její hráz přetekla a na jejím líčku se zatřpytila slza smutku. 

"Mám z něj dobrý pocit, víš? Ne, jako z toho Reguluse.. Je mladší a drzý, ani Severus jej moc nemá rád.." pokrčila rameny a v mysli zapřemýšlela, koho měl její bratranec rád. Sebe, ji, a pak Lily. Vyprávěl jí o ní, ale ona si nikdy nedokázala zapamatovat, jak vypadá. 

Mohla tady sedět ještě dlouho a neunavilo by ji to. Neustále z jejích úst vycházela slova a zvíře poklidně poslouchalo. Nemohlo nijak odpovědět, ale užívalo si zvuk jejího hlasu, který hladil jeho lidskou duši. 

Seděli spolu u jezera několik hodin, dokud se zvíře nezačalo zvedat. Měsíc se měl za chvíli skrýt za mraky a nahradit jej mělo slunce. Podívala se na něj, posadila se a naposled zašeptala.

"Chci se s tebou setkat, příští úplněk?" zeptala se a bláhově čekala na odpověď. Zvíře zmizelo a Helene pohlédla na oblohu, kde se pomalu probouzelo slunce. Vykulila oči, když jí došlo, že se holky v jejich pokoji mohly vzbudit.