Slzy měsíce /HPFF/✔

PRVNÍ

Přišlo jí to jako věčnost. Připadala si, jako by uběhlo několik století od té doby, co naposled spatřila prostory hradu, kde studovala. Vypadalo to úplně jinak, než si ve své mysli kdy představovala. 

Toužila po krásném kočáru s koňmi. O krásném mladíkovi, který ji víská ve vlasech a brouká jí do ouška nějakou neznámou melodii. Cítila se při takové přestavě tak šťastně, že její srdce opravdu myslelo, dokonce i uvěřilo, že se něco takového opravdu stane. Realita byla však jiná. Vždy zdrcující. 

Kočár tu sice byl, ale místo šarmantního chlapce, který by jí lichotil, tu byly její spolužačky, které byly jakékoliv než milé a šarmantní. Krásné byly, avšak jen vzhledově. Jejich duše byly zkaženější a černější než bábovka její tety Marlene. 

Helene si povzdechla, když se dívky naproti ní něčemu zasmály. Bylo jí jasné, že znovu byla středem posměchu. Sice už byla zvyklá, ale každým okamžikem trpěla víc a víc. Každá její buňka v jejím těle křičela, aby se bránila, ale dívka nikdy tyto hlasy neposlechla. 

Ztrápeně se opřela o okénko kočáru, přes které se dalo dohlédnout skoro až na konec světa. Vozidlo bylo vysoko na nebi a Helene se při pohledu na krajinu a pomalu vycházející slunce udělalo nevolno. Nebylo to však tím, že by nemilovala přírodu - právě naopak-. Ze všeho nejvíc nesnášela výšky. Už odmalička je nenáviděla. Stačilo, když jí jednou její bratranec Michael houpal na houpačce v jednom mudlovském parku. Klučina neznal slovo ne, proto kdysi nedbal na výkřiky malé copaté holčičky, že už stačí. Možná mu to došlo v té chvíli, kdy se houpačka s jeho sestřenkou převrátila. Byla to malá banalita, ale pro Helene to znamenalo fóbii z výšek a dětských houpaček. 

Smích ani šeptání jejich spolužaček neutichalo, proto se dívka zadívala na své společnice s nadzdviženým obočím. Malé gesto, které přineslo nadávky ze strany chlapecké populace. Helene nechápala, čím si všechnu tu nenávist zasloužila. Nikdy nenadávala, chovala se slušně ke starším a nekradla sladkosti strýci Augustovi, který si své poklady vždy pořádně hlídal. 

Vysvětlení všeho se dívce dostalo téměř okamžitě. Stačilo, když sklopila svůj pohled ke svým dlaním. Vypadala jinak. Chovala se jinak. Nezapadala do ideálů krásy. Pro ostatní byla vyvrhel, protože se svým 'ohromně velkým břichem' nic nedělala. 

Většina lidí by si řeklo, že není na tom nic špatného být odlišný, ale v Krásnohůlkách se touto vlastností opovrhovalo. Hlavně v té době, kdy se i v mudlovském světě dostávalo hodně pozornosti hubeným modelkám, které byly vzorem každé francouzské holčičky.

Helene však nebyla obézní, či kulatý knedlík, jak ji v prvním ročníku pojmenovali, byla normální. Zvláštní slovo, ale opravdu. Nikde jí nelezly žebra či jiné kosti, měla zdravou postavu, kterou by jí mohl kdejaký člověk závidět. Spolužáci to však viděli jinak a nemůžete někomu vnutit váš pohled na svět. Může se stát to, že názor jako takový začne ještě více nenávidět, nebo vás díky svým komentářů donutí o vás pochybovat. A když je proti vám většina, podřídíte se, ať chcete nebo ne. 

"Tak moc se těším! Myslíte, že tam budou pěkní kluci?" rozvášnila se jedna ze spolužaček, Amanda. Byla takovou typickou vůdkyní svých šelmiček, které byly stejné jako ona. Panovačné potvory - přesně takhle je Helene ve své hlavě nazývala. 

"Je známo, že do Krásnohůlek chodí jen ti nejlepší a nejkrásnější, takže silně pochybuji," ozval se Louis, jeden z těch trapně namyšlených kluků, o kterých má každý valné mínění. Jakmile však svůj proslov ukončil, zabodl své chrpové oči do drobné brunetky. Kdyby pohled uměl zabíjet, určitě by Helene už tisíckrát za svůj život zemřela.