Slzy měsíce /HPFF/✔

ČTRNÁCTÁ

Dny plynuly. Měnily se v týdny a Helene se už nemohla dočkat posledního úkolu a toho až konečně zmizí. Ničilo ji se dívat do usměvavých tváří okolních studentů. Ještě více ji však trápily protáhlé obličeje Havraspárek a jedné Nebelvírky. Znechuceně dloubala svou vidličkou do jídla, které hezky vonělo. Brunetka však neměla vůbec chuť či hlad něco pozřít. Chtěla se vypařit. 

Remus se jí vyhýbal a ona mu děkovala. Nesnesla by pohled do jeho očí. Cítila se slabá, když do nich pohlížela. Nebylo noci, kdy by své unáhlenosti nelitovala, ale podvědomě si myslela, že udělala dobře. 

Měsíc si podával ruku se sluncem, dny a noci se střídaly, až to vyústilo v to, že byl červen a šampioni se mohli obléct do sportovního dresu a bojovat naposledy za svou školu a vyhrát pro sebe i pro ni pohár. 

Brunetku ani ostatní dívky to nebavilo, proto se rozhodly, že si udělají poslední společné dívčí odpoledne, kde si řeknou, vše co zapomněli, přečtou si úryvky z oblíbené knihy a povykládají si, co je čeká po škole. 

Zbytek studentů netrpělivě očekával odstartování a silnými pokřiky povzbuzovali své oblíbence. Tento úkol vypadal nejjednodušeji, neboť nemuseli bojovat se svou můrou či se brodit před nejrůznější terén. Tentokrát měli takovou stezku odvahy v Zapovězeném lese, kde je mohlo potkat cokoliv. A ten, kdo prostě našel pohár jako první, vyhrál. A i ten mohl být ukryt kdekoliv. 

Poberti to celé sledovali s nadšením, přišlo jim to jako velká podívaná a taky nejlepší způsob, jak zapomenout na blížící se zkoušky OVCE a jiný stres a smutek. James a Sirius udiveně otevírali ústa, Peter se po chvilce někde vytratil a Remus si znuděně opíral hlavu o pěst své ruky. 

"Půjdu na pokoj," zvedl se, jakmile jej tohle celé přestalo úplně bavit. Kluci byli tak zaujatí, že pouze nepřítomně zakývali hlavami. Mladík nad nimi protočil očima a vydal se pomalu ke hradu. Než se však dostal dovnitř, musel čelit ještě jedné překážce. Nějaká síla jej strčila do zad a on díky tomu zakopl a spadl na zem. 

"Co to-" otočil se zmateně, ale zarazil se, když se podíval na toho, kdo si začal vyskakovat. Nechápavě pohlížel do tváře Severuse Snapea, který se pouze mračil. 

"Zničil jsi ji. Zlomil jsi člověka, kterého mám rád a ona se ani nechce vracet k rodině! Za to zaplatíš, Lupine!" nenávistně se na chlapce podíval a se sklopenou hlavou se vydal pryč. Remus mu nestál ani za jediný pohled. Cítil v nitru svého těla pýchu, zastal se konečně někoho. Helene vždy tvrdila, že je to takový mazlík, když se lidem otevře a svěří. Neměla pravdu. Severus si připadal jako černá ovce. 

                                                                                 -------

Bylo to tady! Poslední den v Bradavicích a zároveň poslední den, kdy byla studentkou. V dlani tiskla dopis z Krásnohůlek o předčasném ukončení studia. Byla nervózní, ale natěšená z toho, co přijde pak. Milovala svou bláznivou mudlovskou tetu a její domeček, kde společně bydlely, ale její sny ji táhly jinam. A když vše skončilo, mohla si spokojeně oddechnout. Dívala se na prostory hradu, poděkovala profesorům a řediteli Brumbálovi a pohledem se s nimi loučila. 

Stála u kočáru a podávala jednomu ze skřítků své zavazadlo, když uslyšela kroky. Okamžitě, jakmile se otočila za zvukem, byla uvězněna ve skupinovém objetí. Děvčata ani neskrývala slzy, jelikož si uvědomila, že i pro ně jejich dobrodružství v Bradavicích končí. Poberti je pouze pozorovali a čekali až přijdou na řadu. 

"Napiš nám, až dorazíš," řekla ihned Grace a Andy pouze kývala, že souhlasí s příkazem její kamarádky. Obě to snášely až moc špatně, možná to bylo i tím, že blondýnka si procházela i ve svém vztahu s poraženým Nathanem špatným obdobím. Grace se zase musela loučit s kruvalským mladíkem. 

"Přeji ti hodně štěstí a doufám, že najdeš svou sestru," usmála se na ní Lauren, jež byla z dívek asi nejvíce v pořádku. Nesnášela loučení, oblíbila si Helene, ale tušila, že se ještě někdy určitě potkají. 

Jakmile se děvčata od brunetky oddálily, přešel k Helene Peter, který ji rychle objal, a pak se prostě připojil k Lauren. Usmáli se na sebe a dále si dívali, co ostatní kluci vymyslí. 

"Dej na sebe pozor, a kdyby někdo dělal zase problém," střelil brýlatý mladík pohledem do kočáru, kde už seděla nová vůdkyně namyšlených šelmiček Sophia, "postarám se o to," mrkl na ni James, poté ji vtáhl do své náruče a pohladil ji po vlasech jako nějakou malou holčičku. 

"Tak asi sbohem, frantíku," řekl se smíchem Sirius, jenž odstrčil svého kamaráda na stranu. Objal ji a do ucha jí ještě nezapomněl zašeptat, aby se vrátila a ukradla si pro sebe Rema. Smutně se na něj pousmála, když se odtáhl a odstoupil na stranu k ostatním. James jej trefil do ramene, zatímco za ruku držel Lily. 

Zmateně se podívala na skupinku, která trochu odstoupila, aby nemohla zaslechnout, co ona či Remus povědí. Nechtěla, aby odcházeli, protože se bála zůstat s mladíkem jejího srdce sama. Strachovala se, že něco pokazí, nebo že se vše spraví a ona pak bude ještě více nešťastnější, poněvadž bude muset odejít. 

Remus k ní přišel blíž. Byl až moc blízko a Helene cítila jeho vůni, která ji pomalu připravovala o rozum. Pohladil ji po tváři, zatímco si brunetka nervózně skousla ret. 

"Všechna ta slova byla lež, Helene," začal a se smutným úsměvem pohlédl do jejích očí, které pro něj představovaly oblohu. Přesně takovou, když byl úplněk. 

"Všechno, co jsi mi tehdy na nádvoří řekla, byly hlouposti," pokračoval a Helene začínalo v hlavě svítat. 

"Proč jsi to tedy neřekl?"

"Chtěl jsem tě nechat jít, abych tě nestáhl ke dnu, ale nemůžu to bez tebe vydržet.." vydechl a přistoupil ještě blíže. Chtěl odstranit tu vzdálenost mezi nimi, zničit to odloučení jejich duší a spojit je znovu v jedno. Tak, jak to bylo na tak krátký čas. 

"Proč to říkáš až teď, když už musím odjet?" vypálila na něj jednoduchou otázku, na kterou chtěla znát ihned odpověď. Zároveň se jí však obávala. 

"Protože jsem nějak doufal a toužil, že zůstaneš, když se ti svěřím," povzdechl si nahlas, ale falešně se pousmál a zatřásl hlavou nad svou naivitou. 

"Nemůžu, musím ji najít," vyhrkla Helene a zvláštním pohledem se zadívala nahoru na oblohu, kde byly hvězdy. 

"Opouštíš mě?"

"Ne, pořád budu s tebou." Její dlaň byla teď položena na jeho hrudi, kde mu tlouklo zběsile srdce. "A ty jednou zapomeneš a budeš šťastný s někým jiným. A ta dívka tě udělá více šťastným, než bych byla já kdy schopna."

"Tohle všechno je dokonalé, nechci na to zapomenout."

"Já taky ne, ale.." zbytek věty nechala viset ve vzduchu, avšak on si už jen mohl domyslet, co myslela. Postavila se na špičky a teď to byla ona, kdo spojil jejich ústa v dlouhý a procítěný polibek. Oba do něj vkládali všechny své pocity, vzpomínky a slova, které nestihli vyslovit. 

Naposledy jej pohladila po tváři, poodešla od něj a s prsty na rtech mu zamávala. Jen se na ni díval, mlčky pozoroval její postavu, jak mává ještě zbytku party. 

Otočila se k odchodu, počkala až ostatní nastoupí a znovu se usadila k oknu. Projela všechny spolužáky pohledem, neunikl jí ani spokojený úsměv Amandy, která se tulila k Louisovi a jeho dlaň spočívala na té její. 

Helene seděla v kočáru a přesně jako předtím se dívala z okna ven. Naposledy se podívala do očí, které laskaly její duši. Ty oříškové oči, jež milovala. Oba plakali, a než se kočár vznesl zahýbala ústy poslední větu.

"Miluji tě." 

Vozidlo už bylo na obloze, Helene vzlykala, zatímco jí do tváře svítil měsíc a Remus padl na kolena. Pořád dokola opakoval tu samou větu, co ona. Miloval ji, více než svůj život. Byla to, proč začal věřil v to, že i on může být šťastný. Začínal věřit v dobré konce. Miloval ji tak moc, že ji musel nechat jít. I přes tu bolest jí pustil do světa. Tam, kam chtěla a toužila se dostat. Musel to udělat. Chtěl, aby byla šťastná, aby její oči zářily stejně, jako když byla po jeho boku. A pokud Helene bude šťastná, bude on také. 

Nikdy se to už však nedozvěděl, protože se už nesetkali.