Slzy měsíce /HPFF/✔

OSMÁ

Profesor Brumbál se postavil na stupínek k řečnickému pultu. Tím si získal pozornost většiny studentů. Helene nervózně kousala svůj ret a její pohled pořád směřoval k místu, kde se tyčil Ohnivý pohár. 

"Prosím o pozornost!" hlas ředitele školy se rozléhal celou místností. Studenti Kruvalu, Bradavic i Krásnohůlek, samozřejmě jen ti, co dovršili sedmnácti let, netrpělivě vyčkávali na ten okamžik, kdy vhodí své jméno do poháru. Brunetka věděla, že její spolužáci žízní po vítězství, nechtěli přece zástupkyni a ředitelku zklamat. 

"Můžu vám s klidem oznámit, že dobrovolníci mohou začít vhazovat svá jména do Ohnivého poháru, hned po úklidu stolů," usmíval se a přes jeho sklíčka brýlí se třpytily jiskřičky radosti. Bylo jasné, že se profesor Brumbál těšil na letošní ročník Turnaje tří kouzelníků. 

Helene si to nedokázala připustit, ale i ona se těšila. Přeci jen se bála, že pohár vylosuje ji a ona bude bojovat o svůj život. 

"Dále bych chtěl oznámit, že v lednu se žáci od třetího ročníku zúčastní plesu, který je nedílnou součástí Turnaje. Myslím, že už vás nebudu svými nudnými řeči zdržovat. Řekl bych už jen jedno - Turnaj není pro ustrašené osoby, je hloupé se hlásit jen kvůli tomu, aby lidé byli pyšní. Můžete se smrtelně zranit, nebudu lhát," promlouval profesor vážným hlasem a brunetce připadalo, jako by ty poslední věty věnoval právě její maličkosti. 

Zakroutila hlavou a vydala se spolu s Grace, Andy, Lauren do knihovny. Po cestě střetly i Lily, která ihned souhlasila, že se k dívkám přidá. Helene celou dobu nevnímala, v hlavě jí hrála slova Albuse Percivala Wulfica Briana Brumbála. Musela mu dát za pravdu, ale i tak byla odhodlaná se přihlásit. Nemohla zklamat tetičku Lanu, ta o této příležitosti básnila celé léto. Teta Marlene těmto věcem nerozuměla, neboť byla mudlovského původu. Zatímco strýc August a děda Marcel zásadně odmítali to, aby se Helene zúčastnila takové hloupé hry, která jí může zabít. 

Babička Marie, pak nezapomněla vždy dodat, že vlastně se brunetka dobrovolně vydala na smrt, protože nic jiného jí potkat nemůže. Nebylo to tím, že by její příbuzná pochybovala o vnuččiných kouzelnických schopnostech, spíše měla vlastní zkušenosti s touto hrou, která měla původně sloužit v přátelském duchu. Marie Agreste se Turnaje v dívčiných letech zúčastnila a zanechalo to na její duši šrámy už navždy. Její kruvalská kamarádka přišla při druhém úkolu o život, když jí při závodu strhl hipogryf z vysoké výšky do vody. A Marie to viděla na vlastní oči, protože byla těsně za ní. 

Michael, její bratranec, měl na to jiný názor. Chtěl, aby Helene závodila a vyhrála, protože mu přišlo v jejich rodině nikdy nikdo nic nevyhrál. A měl pravdu. Celá rodina neměla štěstí ve hře, ale za to v lásce ano. Teda kromě Eileen, kterou Helene dobře neznala. 

Jakmile se dívky usadily ke stolečku, vrhly se do čtení knížek, které si po cestě vzaly. Všechny zadumaně mlčely a vychutnávaly si děj knih. Helene byla pořád ztracena v myšlenkách. Nikdo jí však z mysli nevytrhovat, děvčata chápala její rozpoložení, na jejím místě by do sebe cpaly dortíky, četly smutné příběhy nebo vypily několik litrů Ohnivé whisky či Máslového ležáku.

Helene takhle přemýšlela ještě několik minut, zorničkami ve svých modrých očích kmitala za strany na stranu, levá představovala ne, druhá ano. A protože pro dívku byla vždy jasnou volbou pravá strana, měla jasno. Přeci jen si chvíli v hlavě přemítala, jestli je to, to co chce, ale pak pevně přivřela víčka a kývla hlavou. 

"Vhodím své jméno do poháru!" vykřikla rozhodně, až jí musela knihovnice upozornit, kde se právě teď nachází. Lily se otočila na Madam Pinceovou a usmála se na ni. 

"Jsi si jistá? Co když tě vyberou?!" zašeptala naštvaně Andy a loktem strčila do Lauren, která byla začtená do knihy. Helene se zasekla, když pocítila známou vůni, a pak postavu. Neodpověděla na otázku, nevědomky změnila téma.

"Co tu dělá Remus?" zeptala se dívek. Všechny se potměšile pousmály, zatímco Helene zrudla jako to nejrudější rajčátko. Došlo jí, jak to vyznělo. Připadala si jako nějaký stopař, co loví svou kořist, nebo jako strašně zoufalá holka, co se chce klukovi vnutit a zjistit od jeho kamarádů všechny informace. Netušila, co z toho bylo horší a nechtěla raději ani vědět, jak si to všechno vyvodily její kamarádky. 

"Vždy tu chodí. Někdy s Lily, někdy se mnou čte ve Velké síni," řekla s klidem Lauren. 

"Vy se máte asi hodně rádi, co?" otázala se znovu Helene, ale její pohled směřoval k rudovlásce, která se jen pousmála. Z toho si brunetka vyvodila odpověď.

"Severus mi neříkal, že s někým chodíš.." pověděla na obhajobu a cítila se zraněná. Toužila po někom, kdo je celou tu dobu zadaný. Připadala si jako hloupá husa, která se na první pohled zamilovala. Nikdy na lásku na první pohled nevěřila. Přišlo jí to jako nesmysl, člověk přece musí milovat srdcem a ne očima. Protože vzhled přeci není všechno. Ale jakmile pohlédla do Remových očí, připadala si nahá. Jako by viděl vše, ale zároveň nic, protože její duše byla mnohem krásnější a důležitější. 

"Cože?!" zasmála se Lily a ostatní dívky s ní. Tím si vysloužily nechápavý pohled od Helene, "já s Remem nechodím! Kde jsi na to, u Merlinovy brady, přišla?" setřela si imaginární slzičku smíchu. 

Brunetka zčervenala a nervózně se nakrčila čelo a pramen vlasů si omotala kolem ukazováčku na levé ruce. Tenhle zlozvyk nesnášela ze všech nejvíce, protože člověk se v ní pak snadno vyznal. 

"Myslela jsem, když jsi-" 

"A teď se potvrdila moje slova, dámy! Tvoří se tu nový pár!" promluvila hlasitě Grace, po vražedném pohledu Madam Pinceové se ztišila, ale i tak to bylo pořád hlasité. Dívky se zvedly, Helene chtěla následovat jejich příkladu, ale slova Lily jí nechala sedět. 

"Tak do toho," kývla hlavou na jeden regál, za kterým nepochybně seděl mladík s oříškovýma očima. 

"Hlavně buď sama sebou," položila jí Lauren dlaň na rameno. Helene se smutně pousmála. Bylo to pro ni obtížné, neboť v jeho přítomnosti ztrácela všechen svůj rozum. Zvedla se tedy ze židle a s neklidným dechem vyrazila za chlapcem. Ten si její přítomnosti snažil nevšímat, ale pokaždé, když byla nablízku, měl husí kůži z její mentolové vůně. 

Jakmile už nevydržel ignorovat pohled brunetky, pozvedl hlavu a Helene si teď konečně všimla šrámu na jeho tváři. Ve Velké síni viděla pouze tu druhou, která byla nedotknutá. 

"Jak se ti to povedlo?" hlesla bolestně a dotkla se jeho tváře. Pomalu přejela přes jizvu na jeho pravé tváři. Remus pomalu přivřel víčka a Helene v mysli probleskl stejný okamžik, ale před několika hodinami zpátky. Když hladila zvíře a toužila, aby to byl právě on, kterého se dotýkala. A teď se to dělo. 

"Nechci, aby ses tam hlásila," řekl jí pořád se zavřenýma očima. Dívka vydechla a snažila se ze sebe vydat jedinou hlásku, ale ta nevycházela. Jako by ztratila hlas, když otevřel oči a ona se z blízka dívala na tu nejkrásnější hnědou barvu. Byli u sebe tak blízko, že mohli cítil svůj dech na tvářích. 

"Musím," namítla potichu. Remus sundal její ruce z jeho tváře, Helene se zatřásla a zmateně se na něj podívala, když se postavil. 

"Chtěl bych ti něco říct, ale bojím se, že už mě nikdy nebudeš chtít vidět.." prohlásil smutným hlasem. 

"To se nikdy nestane," odvětila mu nazpátek. Také se zvedla a pevně pohlížela do jeho očí. Natáhl svůj obličej před ten její a svými rty se zlehka otřel o její tvář. Přivřela oči a když tlak a dotek jeho jemných rtů zmizel, znovu je otevřela. Tentokrát tu už byla sama. 

Zmizel a znovu ji tu nechal zmatenou.