Slzy měsíce /HPFF/✔

DRUHÁ

Dívka si nervózně kousala ret. Připadalo jí to, jako by tam stála už hodinu a řada se ne a ne hnout. Chodidla jí už nepříjemně bolely, celkově ty boty nebyly vůbec pohodlné, tlačily jí. Na pohled byly lodičky strašně krásné a jak s oblibou říkala jedna paní profesorka "Krása bolí.", i tento pár bot byl jednou velkou chybou a bolestí. 

Když už se konečně dostala na řadu, vzala si svůj malý kufřík, v němž měla pár kousků oblečení, knížku, svou hůlku a pár obálek, aby mohla napsat tetě Marlene o tom, jak je to tu úžasné. Její tetička byla vždy sluníčko. Jakmile vešla do místnosti, všichni se usmívali. Nebyly to však ty falešné úsměvy. Ne, tyto byly upřímné a zářivé. Takovou moc měla Marlene odjakživa. Proto se dalo čekat, že její princ bude takový. Ha! Právě naopak. 

Strýc August byl pěkný zmetek. Tedy, takhle jej viděla většina dětí v její rodině. Jeho oblíbené bonbóny či jiné sladkosti si nosil u sebe a nikdy nikomu nic nedal. Proto se na ty dobrůtky pořádal hon. Vždy při nedělním obědě si totiž chodíval schrupnout a Michael neotálel a se svými příbuzenskými vrstevníky lovil cukrovinky z porcelánové krabičky. Helene však tyto honby odmítala. Několikrát si vysloužila nálepku 'Kazič zábavy', ale i tak později za ní kluci spolu s Michaelem přiběhli a prosili, aby je nepráskla, že taky jeden kousek dostane. Brunetka vždy přikývla, ale ne pro tu dobrou chuť čokoládovo-marcipánových bonbónů, nechtěla prostě nechat své bratránky ve štychu. A kluci si ji díky tomu cenili. 

Helene zakroutila hlavou a s lehkým úsměvem se chtěla vydat cestou, jíž se vydali i její ostatní spolužáci. 

"Hej!" uslyšela drobný hlásek, ale snažila se jej ignorovat. To zase bude Louis či Amanda a jejich hloupé vtípky, které připadaly humorné všem ostatním, kromě Helene. 

Pokračovala tedy v cestě, dokud hlas neuslyšela znovu. Teď už se musela otočit, protože dotyčný či dotyčná hezky poprosil. Nikdy nebyla slabá, ale jakmile někdo zaprosí, nemůže říct ne. Slovíčko prosím bylo pro ní slabinou, už jen kvůli tomu, že jí odmala vštěpovali, že prosit je slušnost a slušní a dobří lidé prosí o pomoc, nepřikazují. 

Ani neskrývala udivení, když zahlédla malou holčičku, které mohlo být tak jedenáct. Vykročila tedy rychlým krokem za ní, zavazadlo nechala tam, kde zastavila, byla si jistá, že jí ho nikdo nevezme. Spolužáci by totiž na její věci nesáhli. Tak zoufalí nebyli. 

"Copak se děje?" zeptala se holčičky s úsměvem. Malá blondýnka měla copečky a svýma hnědýma očima se dívala do dívčiných tmavě modrých. 

"Nějací kluci mi hodili mou hůlku na nějakou skříň a já tam nedosáhnu. Pomohla bys mi, prosím?" vykulila očka a několikrát nevinně zamrkala. Helene ihned přikývla a nechala se vést malou dívkou. 

Jakmile se dostaly do učebny, rozhlédla se brunetka po místnosti, hledala nějakou skříň, ale žádná tady nebyla. Se zmatením se chtěla otočit na holčičku, avšak když se podívala ke dveřím, nebyla tam. Místo blondýnky se na Helene zubil Lucas a za ním se popadal smíchy za břicho Louis. 

Nestačila vydat ani jedinou hlásku a dveře se zavřely. Okamžitě vystartovala a chytila kliku. Ozvalo se lupnutí v zámku a Helene věděla, že je v koncích. Ztrápeně se opřela čelem o chladné dřevo. 

"Sakra," vydechla a pěstí bouchla do dveří. Právě v té chvíli zalitovala svého dobráctví a samozřejmě i toho, že zavazadlo se svou hůlkou nechala před vstupem do hradu. 

Byla si jistá, že ji nikdo nehledá. Profesorka to nikdy nedělala. V žádném případě nepočítala žáky, či nekontrolovala, jestli jsou všichni přítomní. Lucas a Louis to moc dobře věděli. Nechápala jejich proradnost, ale bohužel musela uznat, že to měli dobře naplánované. 

Věděla, že právě teď určitě prošvihla uvítání její školy a že se její spolužáci smějí, jak hloupě naletěla. Chtěla zakřičet na celou místnost, ale něco jí v tom bránilo. Možná to byla odvaha se odtud dostat ven bez jediné pomoci, nebo úzkost, která jí zabraňovala vydat ze sebe jedinou hlásku. 

Nezbývalo jí nic než čekat. Třeba se pak ti dva rozmyslí ji pustit ven. V duchu se musela zasmát a svou dlaní se trefila do čela. Určitě by se někdo jako jsou Louis Mauvais a Lucas Roublard slitovali nad ubohou Helene. 

Za dveřmi uslyšela rachot, proto přitiskla jedno ucho na tmavé dřevo. Zaslechla dusot bot a zrychlené dechy. 

"Dělej, Siriusi! Nesmíme to prošvihnout!" 

"Nebuď furt takový pes, Náměsíčníku!" 

Hlasy se střídaly, jeden byl unavenější než druhý. Dívka zvedla svou levou ruku, kterou měla sevřenou v pěst. Byla připravena zabouchat a poprosit o pomoc. V sekundě si to rozmyslela, ale v té další její odvaha vzrostla. Zabušila na dveře, odezva nikde. Bylo pozdě, prošvihla to. Kluci už byli pryč a ona mohla jen zoufale zakňourat a nadávat si do zbabělé žáby. 

Když už si myslela, že to tady dlouho nevydrží, záchrana se ukázala o minutu později. Ozval se další zvuk, ale jako by z jiné místnosti. Připadalo jí to, jako by osoba procházela skrze zeď, jinak si nedokázala vysvětlit to, že hlas jednou slyšela zprava a o pár sekund později na úplně jiném místě. 

"Kohopak to tu máme?" hlas se jí ozval nad její postavou. Neváhala a zvedla hlavu. Dívala se přímo na osobu, ale přitom i přes ni. Možná by se právě měla zděsit, ale duch jí spíše fascinoval. Jistěže v Krásnohůlkách bylo hodně duchů, ale zatím s žádným neměla čest. Nebyla k němu nikdy tak blízko, že kdyby teď natáhla svou paži, prošla by skrz. 

"Hele, takový kyselý obličej mi musí odpovědět! Že ty ses tady s někým chtěla muckat a on nepřišel, hmm?" vycenil na ní zuby a ona se musela rozesmát. 

"Jen mě mojí spolužáci přelstili a já doplatila na to, že jsem chtěla pomoct mladšímu," vychrlila ze sebe a odvrátila zrak. 

"Takže tebe někdo napálil?!" zeptal se a duch ani neskrýval svou radost. Helene pouze přikývla, nechtěla už mluvit nahlas, ne když si z ní nějaký ztřeštěný ničema dělá legraci. 

"Byli to Poberti, co? To jsou ale pašáci, hehe.." zasmál se na celou místnost, ale její nechápavý výraz jej donutil zmlknout. Něco si pak pro sebe zamručel. Zakroutil očima a prošel skrze dveře, tedy i přes brunetku. 

"Bezva, další věc, co jsem zpackala." povzdechla si tiše a objala si své nohy svými pažemi. Lupnutí v zámku jí přimělo zvednout se ze země. Rychle chytila kliku a otevřela tak odemčené dveře. 

Duch se chystal vzít nohy na ramena, proto Helene neotálela a ihned na svého drzého zachránce vyvalila jednu prostou, ale hodně důležitou, otázku.

"Komu vděčím za záchranu?" zeptala se mile s úsměvem, který odhaloval její skryté ďolíčky. 

"Protiva. Jen těm svým únoscům řekni, že v Bradavicích tu můžu dělat schválnosti jen já a Poberti, frantíci ne," vyplázl na Helene jazyk, která už stihla nad oslovením jejich francouzských společníků zakroutit očima. 

Brunetka si upravila své modré šaty od své uniformy a vydala se cestou nazpět. Děkovala svému chytrému mozku, který raději zaznamenával cestu, jakou s blondýnkou šla. Objevila se tedy znovu u brány, kde na ní poslušně čekal její kufr. Vypadal netknutý, proto nečekala ani vteřinu a vydala se hlavním vchodem do bradavického hradu.