Slzy měsíce /HPFF/✔

DESÁTÁ

Jakmile skončilo vybírání soutěžících, vyběhla Helene z Velké síně. Neotáčela se za hlasy, které na ní volaly, toužila být chvíli sama. Utíkala po schodech, vtrhla jako velká voda do pokoje, sebrala ze stolku brk s papírem a obálkou. Na nic pak nečekala a seběhla těch několik desítek schodů. V hlavě si procházela všechny možné cesty, jak se dostat k místu, které Lauren kdysi nazvala sovincem. 

Nemohla si nic nalhávat, stýskalo se jí po obou tetách, po nevrlém strýčkovi, prarodičích i bratrancích. Byli její nedílnou součástí a ona se přeci jen nemohla dočkat toho okamžiku, kdy znovu usedne do kočáru, který ji odveze tam, kde je jí souzeno - domů. 

Pár okamžiků měla v mysli, že její místo má být v Remově náruči, ale několikrát si za to nafackala. Nechtěla takhle přemýšlet.  

                                                                                    ------

Dny plynuly, Helene chodila po chodbách jako malátná. Byla nevyspaná, popravdě vůbec nespala a její srdce tížil zvláštní pocit. Remus se jí čím dál, tím víc vzdaloval a ona neměla potuchy, proč se před její osobou skrývá. Cítila se osamělá, tentokrát jí samota vadila, a ani dívky tu prázdnotu v jejím srdci a duši nezaplnily. Blížil se první úkol, ale ona tomu nevěnovala ani kousíček své pozornosti. 

Na hodinách si psala do bloku nejrůznější slovíčka, věty a slátaniny, které však všechny skončily u jednoho a toho samého. Jméno, s kterým na rtech usínala, o kterém snila, s nímž majitelem toho neobvyklého názvu chtěla mluvit. 

Nechtěla si to přiznat, ale pomalu se její city vytrácely a Helene si začínala uvědomovat, že třeba nebyl on ten pravý. Třeba to prostě bylo jen chvilkové pobláznění. První láska se přece nikdy nenaplní. 

Ve dne zarytě mlčela, v noci si chtěla povídat. Nechtěla však mluvit s Lauren, Grace, Lily či Andy. Ne, toužila, aby jí prostě vyslechl někdo, kdo ji zatím byť jen pouhým pohledem neodsoudil. Jak pošetilé jí přišlo, že urputně vyčkává na to, až měsíc znovu ukáže tu největší část sebe. Ano, měla na mysli úplněk a jejího parťáka na povídaní. Takhle vlkodlaka ve svých myšlenkách pojmenovala. 

A když se konečně dočkala té osudné noci, seděla přesně jako minulý měsíc na tom samém místě. Vyčkávala, nervózně v dlani svírala cíp šátku, který byl už bez poskvrny. Dívala se střídavě na hladinu a hvězdy. Mohla takhle posedávat desítek minut. Její naděje se pomalu vytrácela, stejně jako trpělivost. Zklamání nahradilo její úsměv a ona se pouze mlčky postavila na nohy. 

Zhluboka se nadechla, párkrát zakroutila hlavou nad svou naivitou, že by opravdu přišel, až se nakonec otočila a vydala se zpátky do hradu. Kráčela pomalu, pořád v ní svítila víra v příchod očekávaného hosta. Našlapovala zlehka, neustále klidně, jelikož si chtěla vychutnat poslední doušky podzimního vánku. 

Zaslechla za sebou kroky. Neváhala a ihned po zapráskání větvičky za jejími zády se otočila. Hleděla znovu zvířeti do tváře. Tentokrát byl už hned na začátku klidný. Díval se na ní, pak se rozeběhl dolů k jezeru přesně tam, kde před několika okamžiky seděla ona. Pousmála se, ale i tak jej následovala. 

Posadila a ztrápeně vydechla. Uvažovala, kde začít. Bylo toho tolik, co zvířeti chtěla povědět, shodit ze sebe to břímě, které ji tížilo dlouhou dobu. 

"Byl jsi někdy zamilovaný?" zeptala se najednou a podívala se do vlkodlačích očí. Došlo jí, že zvíře jí odpovědět nijak nemůže, ale zarazilo jí, když do hlíny před nimi obtiskl jeden svůj dlouhý prst.