I Would Die For You ✔

KAPITOLA 1

Šla jsem po liduprázdném chodníku a hleděla do země. Nikde ani noha, čím více se stmívalo, tím méně se tu ukazovala známka života. Bydlet v zapadlém poloměstečku není žádná sranda. Do školy a vlastně kamkoliv jinam, musím hodinu dojíždět vlakem. Moc mi to nevadí, když mám u sebe nabitý mobil a sluchátka, tudíž můžu poslouchat hudbu, cestu vlakem si docela užívám. 

Nakopla jsem plastový kelímek od kávy a ulicí se rozezněla ozvěna, když dopadl zpět na zem. Dala jsem písnučku v mobilu na vyšší hlasitost a urovnala si sluchátka.

Poslouchala jsem tu hudbu, která pro mě znamenala hodně.

Beru ji jako důležitou součást mého života. Každý den poslouchám hudbu, bez ní bych byla nervní.

Zastrčila jsem ruce do kapse, přece jenom byl konec začátek dubna a venku nebylo takové teplo. Pár dní se sice dalo chodit v kraťasech a krátkém rukávu, to se teď jako obratem změnilo a od samého rána je zataženo a nevypadá to na oteplnení. Dokonce hlásili i mírný déšť, ten se naštěstí nedostavil.

Zapípal mi mobil. Přišla mi zpráva.

"Ahoj Naomi, chtěl bych se stebou na chvilku sejít, je to důležité" - Christian.

Pousmála jsem se. Ráda se s ním aspoň na chvilku uvidím. Ano, je to můj kluk.

Naťukala jsem "Ahoj, dobře. Kde?" Naomi", a klikla na odeslat. 

Počkala jsem až na semaforu padne zelená a pak jsem zamířila k parku. Nějak jsem tušila, že se sejít bude chtít tam. Bylo tam i naše první rande, před čtyřmi měsíci.

"V parku. U naší lavičky" odepsal. Zastrčila jsem mobil zpět do kapsy a mířila k 'naší' lavičce. Pasovali jsme tak jednu lavičku, při našem druhém rande. Je na takové vyvíšenině a je z ní krásný rozhled.

Pomalu jsem přicházela s úsměvem na rtech.

Viděla jsem ho. Seděl tam a díval se do dáli. Měl na sobě černou mikinu, dlouhé černé vlasy mu vítr foukal do tváře. 

,,Ahoj" řekla jsem a přisedla si.

Otočil se ke mě a pousmál se. Byl to divný úsměv.Moc divný úsměv.

,,Ahoj" odpověděl. Naklonila jsem se k němu a něžně a láskyplnně ho políbila. Spolupracoval, ale by to tak divné...A jiné.

,,Tak co se děje?" zeptala jsem se ho.

Mlčel.

,,Christiane?" dívala jsem se na něj naléhavě. 

Povzdychl si a vyhrnul si rukávy černé mikiny. Znovu se zahleděl někam do daleka. Všimla jsem si,že má na předloktí napsáno černou lihovkou "CC". 

Netušila jsem co to je. Žeby zkratka jeho jména a příjmení? Christian Coma. CC. Ano, to je možné.

,,Víš Nami.." začal váhavě.

Nami. Jmenuji se Naomi, ale někteří lidé mi začali říkat Nami. Je to lehčí a kratší. Třeba to aspoň tvrdí má mladší sestra. 

Měla jsem nepříjmený pocit. Tohle nebude nic hezkého...

,,Ano?" zeptala jsem se doprovázena strachem.

,,Prožili jsme spolu, čtyři nádherné měsíce..A já si je budu pamatovat navždy.." odmlčel se a podíval se na mě.

Těžce jsem polkla. Tohle se mi ale vůbec nelíbí...

,,Ach...Nikdy jsem nebyl na takovéhle věci. Ale víš.. Myslím, že čas to ukončit. Nejde to dál. Nešlo by to. Mrzí mě to ale, já..Nejsem si jistý, jestli bych to zvládnul"

Zírala jsem na něj, neschopna slova.

,,Počkej..Jak..jak..konec? A co by jsi nezvládnul?" vykoktala jsem vyděšeně.

,,Prostě to tak je. Tohle není nic pro mě. Tedy.. Potřebuji pauzu..Velkou pauzu.."

,,Takže tě nudím?" otázala jsem se.

,,To jsem neřekl" bránil se.

,,Ale mě to tak vyznělo... Nechápu, co není to pro tebe" vypravila jsem ze sebe.

,,To všechno. Myslíme,že mi dva.. Bylo to menší zabíjení času..." zavzdychal.

,,Zabíjení času? Zabíjení času?! Takže mi chceš říct, že pro tebe ty čtyři nádherné měsíce nic neznamenali? Vůbec nic?!" vykřikla jsem. Snažila jsem se setřit slzy, ale bylo to k ničemu.

Díval se na mě ublíženě.

,,Milovala jsem tě..Hrozně moc" vydechla jsem nešťastně.

Natáhl ruku a vzal mezi prsty mé vlasy.

,,Přestaň Naomi..Mě se to taky neříká lehce. Jistě, že to pro mě hodně znamenalo, bylo to dokonalé. Ty jsi byla a vždy budeš dokonalá. Ale ty nejsi pro mě.. "

,,Nejsem pro tebe? A pro koho, teda jsem?!" trhla jsem hlavou a uvolnila své vlasy z jeho prstů.

Vzdychl. Natáhl si kapuci.

,,Miluji tě, Nam. A vždy jsem tě miloval.Ale musíme jít dál. Náš vztah nevedl k ničemu. A ty to moc dobře víš."

Odmítala jsem si tuto strašnou skutečnost připustit. Zvedal se. Chtěl odejít. Ode mě..Z mého života.. Prostě se vytratit.

,,Ne! Nechoď, to nesmíš" vykřikla jsem zoufale a pověsila se mi na paži. Málem jsme spadli ale to jsem neřešila. 

Padali jsme spolu přece už tolikrát...A vždy jsme se postavili, oklepali se, zasmáli se a společně pokračovali dál.

Teď už žádné my společně nebude?

,,Naomi, prosím..Nedělej to ještě těžší" řekl a vzal mě do náruče, tak jako mnohokrát. Na chvíli jsem si připadala zase krásně a v bezpečí. Dokud mě neposadil na lavičku a o krok ustoupil.

,,Budeš v pořádku. Bude to bolet, to i mě, to mi věř, ale přebolí to. Začneme žít, jinak. Bez sebe. Najdeš si někoho, kdo si tě zaslouží..Víš, že já jsem nebyl zrovna nejupřímnější a nejvěrnější"

Ne. Ne.Ne.Ne.Ne!

,,Prosím..To mi nemůžeš udělat" popotahovala jsem.

Klekl si přede mě na koleno. Vybavili se mi ty chvíle, kdy jsme dělali blbosti a jen tak jsme si zkoušeli, že mě požádá o ruku. To si taky vždy takhle klekal...

Vzal mě za ruce.Jeho důvěřivý a milující pohled mě stáhl na samé dno.

To mi přece nemůže udělat...

,,Neplač Nami..Jenom to ne, prosím." setřel mi slzy. 

Naposledy mě políbil. 

,,Sbohem" řekl jemně a zvedl se. 

Odcházel. Odcházel pryč. Zavřel za naší společnou kapitolou života silné a pevné dveře, a nechal mě na pospas svému osudu.

Nevím jak dlouho jsem na té lavičce seděla. Jen vím, že jsem brečela jako blázen a nevnímala náhlý déšť co se nakonec ukázal.

______________________________________________

Tak tady je první kapitola. Pokud to někdo bude číst, budu ráda. :) 

Nevím, nevím. Bojím se, co z toho nakonec vznikne. :D

Ale uvidíme:)