Pan

5. Kapitola

Ahoj, další kapitolka je tady, tentokrát i s vyprávěním z jiné strany. Snad se vám to tak líbí, zanechte vote nebo komentář a užijte si čtení <3

Abra (Wendy):

Potom, co se stalo na pohřbu, jsem nemohla spát. Převalovala jsem se ze strany na stranu a neustále myslela na něj, na takzvaného ďábla. Když nás sem přivezli, naučily nás pět pravidel, které musíme dodržovat. Pravidlo první, nevěřit nikomu z kluků. Pravidlo druhé, nevstupovat na klučičí území. Pravidlo třetí, poslouchat rozkazy. Pravidlo čtvrté, nejíst, co neznáme a páté, vše, co vidíme nebo slyšíme, je důležité. A když Aila myslela, nevěřit klukům, myslela tím obzvlášť Peter Panovi. Překvapilo mě, když nic neřekla na to, že jsem porušila pravidlo číslo jedna. Ale když jsem na něj poprvé narazila v lese, měla jsem strach a taky jsem nemohla na něj přestat myslet. Nechápala jsem, jak se takové zlo může skrývat v někom tak sympatickém a na první pohled nevinném. Nejspíš jsem jenom nechtěla věřit, že je tak zlý a proto jsem pravidlo chtě i nechtě porušila. Ale Aila pro to, měla kupodivu pochopení. Možná ji napadlo proč, ale v tom případě mě ani neměla pouštět z tábora. Schoulela jsem se do klubíčka a objala své nohy. Byla to moje chyba. Nevěřila jsem těm, co už ho poznali. A ta vina mě drtila.

„Jak je na tom?" zeptala jsem se Bree. „Nebudu lhát, moc dobře ne. Rána se zanítila... Potřebuje buď zázrak, nebo kouzla." Povzdechla jsem a nahlédla na vůdkyni, která ležela celá bílá zpocená v posteli. „Mohu s ní mluvit o samotě?" Přikývla a odešla. „Ahoj, Ailo. Ani nevím, jak mám vyjádřit, jak strašně mi to je líto. Nechtěla jsem nikomu ublížit, jenom jsem v něm chtěla najít kousek dobra." „Zatím jsi naivní, ale jednou budeš skvělou vůdkyní." „Co... cože?" zarazila jsem se. „Až se jednou zbavíš své naivity, budeš silná po psychické stránce a tvé vlohy pro vedení vyjdou víc napovrch... To, že jsi věřila Panovi, byla velká chyba, ale ty se z ní poučíš a jednou v něm to dobro najdeš. Pokud ne... zabij ho." Z jejich slov mě zamrazilo. Na to bych nikdy neměla. „Já vím, proč mu věříš, ale je to slabost. Vždy buď chytřejší než on, jinak tě dostane." Bolestí ji cukaly koutky. „Rozumím... Zajdu pro Bree."

„Abro? Musíš jí pomoct nebo umře... Najdi horu Nočních Skřeklounů. Vylez až nahoru a najdi keř. Jeho kvítí v noci svítí modře. Dokáže jí to zachránit. Nezastavuj se, udělej to rychle a hlavně o tom nikomu neříkej," řekla Bree, když se vrátila od Aily. „To přece nedokážu!" „Dokážeš, tady máš jednoduchou mapu. Je kousek za vodopádem. A teď už utíkej!"

Peter:

„Ty jsi zvíře, Petere," znělo mi pořád v hlavě. Ležel jsem ve své posteli a přemýšlel nad tím, co jsem udělal. Mě nikdy nic nebylo líto, ale tohle mi utkvělo v hlavě. Dovolila si na mě a to moc lidí nedělalo, když jo, skončili špatně. Teď to bylo jiné. Neměl jsem to zapotřebí. Necítil jsem se uražený, možná spíš sám sebou zklamaný. A to bylo zlé znamení. Znamení toho, že se se mnou něco děje.

„Petere... Dneska nestáváš?" objevil se přede mnou Baal s podivným výrazem, jako by mi četl myšlenky." „Není mi nejlíp," ruce jsem dal pod hlavu a zíral na strop. „Myslíš na ten pohřeb?" „Jistě, že ne." Nakoukl jsem na něj a měl podezíravý výraz, kterým říkal, ať nelžu. „Možná... Trápí mě, co řekla včera Abra." „Že jsi zvíře? Neříkáš to snad o sobě i sám?" „Jo, ale bylo to jiné. Když mě někdo urazí, potrestám ho. Po tomhle jsem se cítil jako bych byl vážně vinný." „Bože, přece nezačneš litovat svých činů... Tohle je vážné, Petere. Nezdál ses takový, když ses vrátil. Teď mi nepřijdeš jako ten Peter Pan, který ubližuje pro radost." „Ovšem, že ne! A ubližovat budu ať s vinou nebo bez ní," naštvaný jsem vstal. „Před klukama ani muk."

„Budeš se divit, co jsem zjistil," řekl Alfgeir a přisedl si ke mně. „Ta hnědovlasá holka jde směrem k vodopádu, takže se žene k našemu území." „Nežene se na naše území kvůli vodopádu, ale tomu, co je za ním... Aila ještě neumřela. Musím ji předběhnout, než ji stihne zachránit."