Pan

7. Kapitola

Tahle kapitola mi přijde trochu slabší, ale myslím, že ta další vám to vynahradí. <3

Peter:

„Prosím!" „Ne," zavřel jsem jí do klece. „Na co mě tady chceš, když mě držíš uvnitř klece?!" „Budu tě držet i mimo klec, ale až ti budu moct věřit, že neutečeš." „Stejně bys mě chytil," řekla naštvaně. „To máš pravdu, ale nemám na starost jenom tebe."

Abra byla v kleci už několik dní. Baal jí nosil jídlo a byl kromě mě jediný, kdo s ní dokázal mluvit. Ostatní ignorovala. Přišel jsem k ní a opřel se rukou o klec. „Jak se máš, Abro?" „Blbě. Tvrdnou mi nohy a bolí mě záda. Kdy už mě pustíš ven?" S úsměvem jsem otevřel klec a kývl na ni, ať vyleze. „Věřím ti, tak mou důvěru nepokoušej. Pokud utečeš, věř, že budeš trpět." Přitakala a nervózně se rozhlížela. „Co tady mám dělat?" „Co chceš, když nebudeš porušovat pravidla."

Odletěl jsem pro dalšího chlapce do země bez kouzel a doufal, že neporuší žádné z pravidel.

Abra (Wendy):

Procházela jsem si De Claris Pueri a snažila si zvyknout, kde co je. Jak se zdálo, můj život měl pokračovat tam. Mé myšlenky přitom proudily k holkám. Nevěděla jsem, jestli Peter dodržel slovo a předal to kvítí Bree a tak ani jestli je Aila naživu. Chyběla mi a stejně tak i Bree nebo Snivy. S nimi jsem si rozuměla a věřila jsem jim. Tady takový nikdo nebyl. Z přemýšlení mě, ale vytrhl náraz do někoho. Zavrávorala jsem, ale chytil mě za paži, abych nespadla. Čekala jsem jako vždy Petera, protože se vždycky objevil, když jsem ho nejméně čekala, ale nebyl to on. Usmál se na mě blonďatý kluk s brýlemi. „Měla by ses dívat před sebe." „Jo, já se jen dívala kolem. Snažím se zvyknout, když mě odsud Peter nepustí... Omlouvám se." „Neber to tak zle. Peter je sice zlý, ale je to prostě Peter. Když ho poznáš, zjistíš, že to tak zlé není. Věř mi, je mi blízký." „Když je ti tak blízký, tak řekni, proč mě tu drží? Proč mě prostě nepustí do Algor Wave? A proč válčí s Ailou? Proč se chová takhle?" Jemně se usmál. „Máš až příliš moc otázek. Třeba ti na ně někdy odpoví on sám." Zoufale jsem si povzdechla. „Takže mi nic neřekneš?" „Ne... Ale když si budeš chtít promluvit, můžeš kdykoliv říct. Já nekoušu, naproti němu," zasmál se a obešel mě. „Jak se jmenuješ? Nosil jsi mi dlouho jídlo, ale nikdy jsem se tě neptala na jméno." „Jsem Baal, těší mě Wendy." „Jak víš, že jsem Wendy?" „Peter se mi svěřuje." „Mluvil o mě?" zamračila jsem se a složila ruce na prsou. „To neříkám. Jsou věci, o kterých musím mlčet. Měj se."

K večeru se Peter vrátil. Přivedl nového chlapce, ještě hodně malého. „Pojď, vezmu tě k ostatním chlapcům," řekla jsem mile a nabídla mu ruku. Peterovi a Snokovi se to moc nelíbilo. Možná to bylo proto, že by mě mohl mít radši než jeho samotného. Ti nejmenší z nich si mě rychle oblíbili. Před spaním jsem jim vyprávěla pohádku. Byla o zakleté princezně. Vyprávěla mi ji máma, když jsem byla malá. Většina z nich usnula ještě před koncem, někteří zase vydrželi a zavřeli svá víčka až po slovu konec.

Cítila jsem na sobě upřené pohledy. Otočila jsem se a v rohu bunkru stál Peter a Baal. Přišlo mi, že se o mě poněkud zajímají, přitom jsem si nepřišla ničím důležitá. Než jsem si stihla jít lehnout, zastavil mě. „Zvykáš si?" „Trochu." Jak se vždycky usmíval, tentokrát měl neutrální výraz. „Mluvilas s Baalem?" Zarazilo mě to. Má s tím snad problém? „Ano." „O čem?" vyzvídal. „O ničem jejda. Jenom jsme si prostě povídali." Nasadil falešný úsměv a popřál mi dobrou noc. Přišlo mi to podivné.

Pozdě v noci jsem se rozhlédla po táboře. Všude byla tma. Nejspíš šli už všichni spát. Rozhodla jsem utéct. Nemohla jsem tam zůstat. Byla jsem rozhodnutá utéct a nevadil mi ani ten silný déšť, co se před několika minutami zpustil. Tiše jsem procházela táborem, abych se když tak mohla vymluvit. Přede mnou se tyčil poměrně hustý les, který vedl k Algor Wave. S úsměvem jsem se rozběhla napříč němu...