Pan

15. Kapitola

Pardon lidi, nebyla moc nálada a už vůbec energie, abych napsala něco vůbec smysluplného. Tady to je, snad je to aspoň tak dobré, jak doufám <3 Jo, tentokrát jenom za Wendy. V příští kapitole, by to mělo být zase i s Panem.

Wendy (Abra):

Bylo to to nejpříjemnější ráno, co jsem kdy zažila. Nic takového jsem nečekala. Opět jsme leželi v posteli a ani jeden jsme se nehnali ven. Zdálo se, že se budeme válet a mazlit celý den a tak by to bylo i nejdokonalejší. Dal mi pusu na čelo a přitulil se ke mně. „Myslím, že tě všichni mají za něco, co nejsi," šeptala jsem do jeho hrudi. „Proč myslíš?" „Mají tě za monstrum... I já chvíli měla... Ale jsou vedle." „Možná nejsou. Jsem vrah, Wendy." Co jsem na to mohla říct? Byla to pravda. Zabil moc z nás, ublížil i Hookovi a chtěl zabít svého kamaráda. Jenže jako bych to ani nechtěla vnímat. „Každý máme svůj příběh. Někdo příjemnější a někdo horší... Možná si měl tu smůlu, že si pro tebe osud připravil něco ošklivého, co se s tebou táhne doteď." „To je až moc hluboká myšlenka po ránu, nemyslíš?" zasmál se. „Možná... Já už tě za monstrum nemám." „A za koho jo?" pohladil mě po vlasech. „Za kluka, se kterým mi bije srdce rychleji a zároveň pomalu."

Odpoledne Peter zmizel s pár klukama v lese na lov. Ne, že by jich na to bylo tolik potřeba. Byli to prostě kluci, brali to jako zábavu a tak závodili, kdo zvíře skolí první. Já měla v plánu zcela něco jiného. Prošla jsem táborem a v rukou jsem nesla látku, která měla nahrazovat ručník. Bohužel, každý neumí kouzlit a nemůže si vykouzlit, co chce. „Kam pak to jdeme?" zeptal se někdo o hodně vyšší než já. Zvedl jsem hlavu, abych věděla, kdo vůbec na mě mluví. „Ty už stojíš?" „Já se ptal první." „Říká se tomu hygiena. Věřím, že to tady někteří kluci neznají," s veselým úsměvem jsem obešla Snoka, který vypadal stále docela zřízeně. Zastavila jsem se a otočila čelem k němu. „A za tohle se omlouvám," ukázala jsem na jeho dobitou postavu. „Za tohle jsem tě konečně začal uznávat." „Že jsem se tě pokusila zabít?" „Že ses rozhodla s tím něco udělat." S úsměvem jsem se vytratila do lesa. Kdo by řekl, že někdo jako on, mě bude vůbec brát jako rovnocennou?

Šla jsem dlouho. Už jsem cítila lehkou bolest šlapek, jak jsem skoro pořád šlapala na kameny. Konečně jsem dorazila tam, kam jsem chtěla-vodopád. Rozhlédla jsem se kolem a nakonec usoudila, že jsem tam sama. Svlékla jsem si oblečení a hodila jej na kámen, kousek od vody. Ne, že bych se nějak extra bála vody, ale člověk nikdy neví. Pomalu jsem vlezla do vody, přímo pod vodopád, abych s těmi dlouhými hustými vlasy nemusela tolik zápasit. Několikrát jsem jimi prohrábla a cítila se mnohem líp. Ale pak křupla větvička... Posunula jsem se od vodopádu a překryla svá prsa rukama. „Haló? Je tu někdo?" Nikdo se neozýval, ale začaly šustit keře, až nakonec někdo vylezl. „Promiň, nedívám se," řekla mladá zrzka ve světlých šatech. „Bree?" Stáhla ruku ze svých očí. „Abro!" S velkým nadšením jsem vylezla z vody, ovázala se osuškou a objala ji.

„Není možné, že tě vidím!" „Já tomu taky nevěřím, už je to taková doba."Odtáhly jsme se od sebe a sedly si na kámen. „Myslela jsem, že tě nikdy nepustí." „Ale on mě tam nedrží... Nebo aspoň teď už ne." „Tak co tam ještě děláš?! Ty se k nám nechceš vrátit?" Z mého výrazu jasně pochopila, že ne. „Proč?" „Kvůli Peterovi." Se zoufalým pohledem si prohrábla vlnité vlasy. „Neříkej, že ses do něj zamilovala... Přece nemůžeš být tak naivní, Abro." „Ale já nejsem nai..." „Zřejmě jsi! Nevíš, co je zač!" „A ty snad jo?" Nebyla jsem si jistá, jestli mě pořád její přítomnost těšila. „Řekněme, že ho znám už pár stovek let. Nikdy se nezmění." „Bree... je mi líto, jestli mu tolik nevěříš, i když to chápu, ale já... jo, nejspíš ho miluju. Jak řeklas. A on nejspíš mě," pozasmála jsem se. „Možná ti to přijde nemožné, ale trávím teď s ním každý den. Není tak zlý, jak se snaží být. Je lepší." „Vážně lepší? A že chystá útok na Algor Wave je ve kterém smyslu lepší?" „Co?" zarazila jsem se. „Nenech se jím ovládat. Je vždycky o krok napřed." Zvedla se k odchodu. Zřejmě pochopila, že naše konverzace není tak příjemná, jak jsme ji obě čekaly. „Počkej, stůj! Jak to myslíš? Co se to sakra děje?!" vstala jsem a dožadovala se odpovědí. „Kluci byli spatřeni na našem území. Aila vydala příkaz na větší ochranu tábora, kvůli chystanému útoku od kluků. Potvrdila, že se jedná o útok." „Ne, to přece není možné. Vždyť, kdo by útočil?! Snoke a Baal leželi doteď polámaní tak, že nemohli vstát. Afgeir a Peter jsou jediní, kteří by mohli, ale určitě by do toho ve dvou nešli. Zbytek jsou více méně jen děti... No, tak Bree, přemýšlej. Musí to být nedorozumění." „Chápu, že ho teď chceš chránit, ale nejsi první a určitě nebudeš ani poslední. Kvůli důvěře nenecháme zničit tábor. Budeme se bránit... Jsem ráda, že jsem tě viděla. Aspoň vím, že žiješ." „Nejsem první? Co se sakra dělo před tolika stovkami let?!" Mlčela. Proč najednou? „Jsou věci, které bych ti neměla říct já, ale on. Nezabývej se minulostí. Jak vznikl celý tenhle spor, je až moc dlouhý příběh a nejspíš by neměl být už nikdy vyprávěn." „Proč je sakra všechno tak strašně tajné?!" vyjekla jsem. Už jsem měla dost, všech těch tajemství. „Tak mi aspoň řekni, kdo je A. W.," řekla jsem už pomalu zoufale. Byla jsem jako slepá, když mi unikalo tolik informací. „Ne kdo, ale co." „Co? A. W., A. W. Al... Algor Wave," řekla jsem překvapeně. „Je to Algor Wave?" Přitakala. „Proč je to na jedné dýce?" „Takže on ji má? Neptej se na ni, prosím. Je to až moc velká jizva." S tím odešla.