Pan

8. Kapitola

Tady je ta slíbená "lepší" kapitola :D Tohle mě ohromě bavilo psát, tak jestli se vám to líbí, už víte, co máte dělat :* <3

Abra (Wendy):

Ucítila jsem strašlivou bolest ve svém stehně. Nedalo se to vydržet. Z plných plic jsem zařvala bolestí a vyhrkly mi slzy! Nemohla jsem se udržet na nohou, natožpak běžet. Zhroutila se na kolena a přepadla na ruce. Třásla jsem se a nahlas vzlykala. Nesnažila jsem se to skrýt. Můj křik musel jít slyšet až do Algor Wave. „Věřil jsem ti a ty se mě pokusíš takhle zradit? Řekl jsem, že pokud se pokusíš utéct, budeš trpět," řekl tolik známý hlas v dáli za mými zády. Dlaní jsem sjela po stehně k bolestivému místu a prsty se zasekla o tělo šípu. Rána mě zabolela ještě víc. Cítila jsem, jak mě začalo bolet v krku a neměla jsem pořádně ani sílu mluvit. Za to jsem slyšela kroky a šepot. Zřejmě můj výkřik vzbudil všechny ty děti. „Pojď, pomůžu ti," řekl a položil mi ruku na rameno. Cukla jsem s ramenem, abych jeho ruku shodila. „Já o tvoji pomoc nestojím! Nech mě být!" „Nech si pomoct. Udělal jsem jenom to, co jsem musel." „Jdi do háje! Nemusíš dělat vůbec nic!" Chvíli bylo ticho a tak šly slyšet jenom moje hlasité vzlyky a kapky deště dopadající na zem. Byla mi strašná zima, ale byl poslední, od koho bych přijala pomoc. „Poslední možnost." „Měl jsi pravdu... Jsi monstrum." Beze slov odešel. Bylo mu to úplně jedno. Spletla jsem se. Nebylo v něm nic dobrého.

Zůstala jsem tam sama. Pořád jsem klečela na zemi a mokla. Chtěla jsem si šíp vytáhnout a pokusit se dobelhat do Algor Wave, ale jen, co jsem s ním trochu pohnula, ucítila jsem ještě větší bolest. To bych sama nevytáhla, ani kdyby mi šlo o život. I když kdo ví, jestli tomu tak nebylo právě teď. Celá zmrzlá jsem se svalila na bok. Bolest neustávala, ale síly mi docházely a já nakonec omdlela.

Peter:

„Měl jsi pravdu... Jsi monstrum." Zůstal jsem stát jak opařený. Když mi řekla naposledy, že jsem zvíře, měl jsem z toho slušnou depresi. Tohle ale bolelo. Hodně. Nechtěla pomoc, tak bylo po jejím. Zamračil jsem se a vrátil se dovnitř. Snoke mezitím zahnal všechny zpátky do jejich přístřešků. Stál jsem u okna a sledoval ji. Trpěla a nechtěla si nechat pomoct. Cítil jsem se hrozně. Nevím, co mě bolelo víc, jestli to, co mi řekla nebo to, co jsem jí udělal. Podepřel jsem si rukou bradu, když z ničeho nic omdlela. Hned jsem vyběhl ven do deště, abych ji pomohl i proti její vůli. Vzal jsem jí do náruče a nesl ji ke mně.

Abra (Wendy):

Probudila jsem se v něčím náručí. Někam mě nesl. Cítila jsem se v bezpečí, i když jsem byla v naprosté nevědomosti, ale to nejspíš proto, že jsem byla otupělá. Neudělal ani pět kroků a znovu jsem se propadla do tmy.

Když jsem se opět vzbudila, pokládal mě na židli a já mu mohla konečně pohlédnout do tváře. Peter Pan, jak nečekané. Byla jsem na tom lépe, než před chvílí, kdy pro mě bylo těžké vnímat všechno kolem. Ale i tak jsem byla hodně unavená a mírné světlo svíčky mě uspávalo. „Svlékni se." Náhle jsem se probudila, když jsem slyšela jeho slova. Cože to chce? Vyděsilo mě to a on si toho podle výrazu všiml. Přišel ke mně, chytil mě za paži a pomohl mi na nohy. Silná bolest mi opět vystřelovala do nohy, ale tentokrát jsem si slzy a vzlyky nechala pro sebe. Prsty pomalu začal rozvazovat šňůrku na mém triku. Měla jsem ho na zavázání pouze nad pupík a zbytek byl volný, takže nebýt poměrně vysokého pasu, šlo by mi vidět celé břicho, a tak se brzy dostal ke konci. Prohlédl si mou polonahou hruď a měl nečitelný výraz. Co bych tak dala za to vědět, co si myslí.

Prsty lehce přejel po mých ramenou a tak mi stáhl tričko úplně. Byl celou dobu tichý a já tak nevěděla, co od něj čekat. Jemně se mi třásly a musela jsem je semknout v pěsti. „Proč mě prostě nenecháš jít?" zeptala jsem se zoufale. Přiblížil se ke mně ještě blíž, tak jako tehdy, když mě v lese chytil. „Protože nechci," zašeptal mi do ucha a já cítila jeho horký dech na krku. Měla jsem z toho husí kůži.

Podal mi nějaké větší tričko zelené barvy, abych si ho oblékla. Bylo mi až do půli stehen, ale aspoň jsem nebyla polonahá. Pomohl mi zpátky sednout. „Bude to bolet, ale musí jít ven," řekl když chytil šíp. „Zavři oči a zatni zuby." Udělala jsem, jak řekl a pak jej vytáhl. Nahrnuly se mi slzy do očí a držela jsem se, co to šlo, abych opět nekřičela. „Svleč si i kalhoty. Mokrá do postele nepůjdeš." Opět jsem ztuhla. U něj jsem nikdy nevěděla, co si myslí. Uměl to perfektně zakrýt. Vyslékla jsem si je, jak řekl. Nejspíš mi chtěl ránu jenom vyčistit. Vlhkou hadérkou mi smíval krev a přitom mě druhou rukou držel lehce nad kolenem ze zadní strany stehna. Lhala bych, kdybych tvrdila, že to se mnou nic nedělalo. Bylo to příjemné a cítila jsem po celém těle napětí. Na chvilku mě i napadlo, že by mi nevadilo, kdyby mi tu ránu čistil celou noc. Nanesl na ni nějakou mast šedivé barvy, zřejmě něco z kouzelných rostlin, a jemně to začalo chladit. Nakonec na ránu položil podušku a začal mi stehno obvazovat obinadlem. Začal od spodu a jel čím dál tím víš po stehně. Doteky daní na mém stehně mě doháněly k šílenství. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného, když se mě dotýkal. Konec obvazu zasukoval a vzal mě do náručí tak, jak mě sem přinesl. Byl jako vyměněný.

Pomalu mě položil do jeho postele. Zírala jsem na něj a čekala, co udělá. Ale on si jen přilehl vedle mě, obtočil mi ruku kolem pasu a stáhl si mě víc k sobě. Usínat v jeho náručí jsem si přála už od doby, kdy jsem ho potkala poprvé, ale nechtěla jsem si to přiznat. Snažila jsem se to svádět na touhu, ale na tohle touha nestačila. „Mrzí mě to, Wendy," řekl už skoro z polospánku milým hlasem. Rozbušilo se mi srdce, když se omluvil a ještě mi řekl mým jménem. Nevěděla jsem, že si ho vůbec pamatuje. Slyšela jsem tlukot jeho srdce a cítila teplo, což mě nesmírně uklidňovalo. Nakonec jsem v jeho náručí usnula.