Pan

9. Kapitola

Bože, absolutně nechápu, jak se vždycky z nápadu na nějakou jednorázovku, stane tak dlouhá kapitolovka :D Docela by mě zajímalo, jak se vám líbí psaní z pohledu Wendy? Nevadí vám, že teď píšu častěji za ni? Momentálně mi přijde, že je z její strany víc, co psát, ale jistě bych na něj nezapomínala... Pokud se vám příběh líbí, zanechte mi vote nebo komentář <3

Peter:

Vzbudil jsem se s Wendy v náručí. Byl jsem okouzlen tou nevinou spící tváří, obklopenou hustými vlnitými vlasy. Prsty jsem ji pohladil po tváři a zarazil se nad svým jednáním. Nejsem to nelítostné monstrum. Se zděšením jsem vstal z postele a nenápadně se vypařil. Snažil jsem se rozdýchat, co se mnou ta holka dělá. Chytil jsem se za hlavu a nakonec ji položil do dlaní. „Neměla by tu být." „Co?" Zvedl jsem hlavu zvědavostí. „Měl bys ji nechat odejít. Chce k holkám, tak ji pusť." „Proč?" Snoke se opřel o svůj luk. „Dělá tě slabým. A ty to víš. To ona může za tohle trápení. Když budeš slabým, může nás kdokoliv zničit. A určitě nechceš, aby o tobě někdo říkal, že jsi slaboch." „Nejsem slaboch!" vyletěl jsem. „Tak jim to dokaž, šuškají si mezi sebou. Udělej něco zlého."

Abra (Wendy):

Probudila jsem se a zjistila, že jsem sama. Rozhlédla jsem se kolem. Zmizel. Pocítila jsem nepříjemný pocit samoty, než někdo zaklepal a vešel dovnitř. „Konečně jsi vzhůru... Myslel jsem, že s Peterem prospíte celý den." „Spíš jen já, jak sis všiml." Usmál se a šel ke mně. „Co znamená ten úsměv?" zeptala jsem se zvědavě. „Nevím, o čem to mluvíš," klekl si k posteli a z malé misky vytáhl mokrý hadr. Pochopila jsem, proč přišel a tak jsem si sedla na kraj k němu a sundala si z nohy obvaz. Sledovala jsem jeho výraz. Říkal asi to samé, co ten můj včera. Znamenalo to, že se ženeme do problému.

Očistil mi ránu a potom z vaku vytáhl jehlu. „Budeš to šít?" „Chceš mít díru v noze?" Hlasitě jsem polkla a sledovala, jak ránu pomalu začal zašívat. Bolestí jsem zaryla nehty do deky pode mnou a trochu zaskučela. Zvedl ke mně pohled. „Bolí to?" „Jo... Hodně." „Víc než to prostřelení?" Díval se na mě, jako by mi snad něco vyčítal. „Jak se to vezme... Prostřel nebyl tak strašný, spíš to vytahování." „Jistě..." zašíval dál. Když ta bolest konečně ustala a znovu mi nohu obvázal, už mi to nedalo. „Proč mi přijde, že žárlíš?" Zasmál se. „To se ti jen zdá. Nikdo tu není takový blázen. Každý ví, že patříš Peterovi." „Jak, že mu patřím?" Pomalu se zvedal k odchodu. „Jsi jeho. Jediný on má právo si s tebou dělat, co chce." Jeho slova mě zarážely víc a víc. „Jak on? To mám být snad já sama, ne?" „Neměla si s ním uzavírat dohodu," řekl nepříjemně, ale já pořád nechápala, jak to s tím souvisí. „Ale my se dohodli, že tady zůstanu. Nic víc." „A tábor patří komu?" Chtěla jsem hned vstát, abych zdůraznila, že si stojím za svým, ale hned jsem se zřítila k zemi na kolena! „Au!" vyjekla jsem bolestí a Baal mi hned běžel pomoct. Zvedl mě a položil zpátky do postele. „Snad si nemyslíš, že můžeš chodit, když jsi v takovém stavu?" „Snad si nemyslíš, že patřím klukovi, kterého nenávidím, když o svém jednání rozhoduju sama?" Věnoval mi hloupý pohled. „Že ho nenávidíš, bych neřekl. Podívej, kde právě ležíš." „Ale to nebyla moje vůle!" Opět ten pohled, který říkal „vážně?" „Přiznej si to... Kde jsi spala?" Zamračila jsem se. „U něj." „A kde sedíš?" „V jeho posteli." „Co máš na sobě?" Nemusela jsem odpovídat, že jeho tričko. Bylo to nadevše jasné... Byla jsem jeho.

Peter:

„Zahrajeme si," zazněla má tolik oblíbená věta táborem. Kluci se sešli v hloučku přede mnou. „Chcete si hrát?" Všichni řvali chtivě „jo!" S úsměvem mě napadlo, jak naštvat samotnou Ailu. „Vůdkyně," zaznačil jsem uvozovky prsty a zasmál se tomu, „vlastní něco, co jí je nade vše drahé. Je to náhrdelník, který je na někoho památkou... Kdo mi ho přinese první, tomu daruju malou lahvičku skřítčího prachu!" Sotva jsem to stačil odstartovat, kluci vběhli do lesa, kromě pár jedinců, kteří neměli zájem.

Ani mě nepřekvapovalo, když mezi nimi byl Baal. Od doby, co je Wendy tady, se z tábora nehnul. Moc dobře jsem věděl proč. „Jak je jí?" „Uzdraví se. Trochu blbě snášela šití, ale bude v pohodě." „A ty?" „Zajímá tě to vůbec?" „Ani trochu. Zajímá mě, jestli se kolem ní budeš dál motat," věnoval jsem mu přísný pohled. „Žárlíš? Pokud jsem slyšel dobře, chceš ji poslat do Algor Wave, protože tě dělá slabým, tak proč by si nemohla vybrat toho, koho chce?" Nemohl jsem se nesmát. „Myslíš si snad, že chce tebe?" „Nevím, možná. To nezjistíme, když to za ni budeš určovat ty. Nech ji, ať si vybere sama, co chce."