Pan

6. Kapitola

Dneska budou dvě, protože je to docela krátké :D <3

Peter:

Bylo mi jasné, že ji předstihnu. Létání byl dar nadevše. Neměla šanci se dostat k tomu keři první, ale proč jí tu šanci nedát, že ano? Sedl jsem si ke keři a čekal. Po několika minutách se začínalo stmívat. Zrazu jsem viděl její ruku, kterou se držela a šplhala nahoru. Stoupl jsem si nad ní. „Chceš pomoct?" falešně jsem se usmál. Lekla se a překvapilo mě, že nespadla. „Tvou pomoc nechci," odsekla a vytáhla se nahoru. „Už mi nevěříš?" „Ani nos mezi očima," přimhouřila oči a prošla kolem mě. „Ne tak rychle... Pokud chceš kvítí z toho keře, zahrajeme si." „Vypadám, jako malé dítě?" „Tady někdo rázem dospěl," zasmál jsem se. „Pokud to kvítí chceš, vybojuj si ho." Pořádně jsem si ji prohlédl a neviděl žádnou zbraň. „Nemáš dýku nebo meč, ani luk... Čím mě hodláš porazit?" Chodil jsem kolem ní dokola, jako když žralok obkružuje oběť. „Udělej jiná pravidla." „Co ti jde nejlépe?... Jistě rychle utíkáš... Vezmi si, co potřebuješ. Pokud tě stihnu chytit dřív, než doběhneš na vaše území, zůstaneš tady." „Ale pokud mě chytíš, předám to Bree. Cena, kterou zaplatím, když prohraju, bude že zůstanu u vás, ne že se lék nedostane k Aile." Chvíli jsem mlčel a promýšlel si to. „Platí?" „Pokud se tě pokusí Aila zachránit, budu to brát jako útok a trest bude hodně krvavý... Jsou tedy jasné podmínky?" Přitakala jsem a podala mu ruku. Podivně se na ni podíval. „Jsi první, kdo to potvrzuje podáním ruky," podal jsem jí ji a začal počítat náskok, který jsem jí nechal.

Abra (Wendy):

Cítila jsem se jako štvaná zvěř. Utíkala jsem, co mi nohy stačily, ale nemohla jsem si dál nalhávat, že mu uteču. Neuteču ani se neschovám. Věděla jsem hned, že to nemůžu zvládnout, ale jinak bych to nedostala do Algor Wave.

Běžela jsem hustým lesem a už cítila, jak mi začíná zběsile bušit srdce! Bolelo to, jako by mělo prasknout a plíce mě pálely. Bylo jasné, že už končím, ale naše území začínalo už jen za malou chvilku. V dáli jsem viděla strom, který naše území rozděloval! Jenže jak jsem se blížila k cíly, tak se Peter blížil ke mně! Slyšela jsem dupot za sebou a měla opravdu divný pocit, že je blíž, než jsem si myslela. Už zbývalo jen pár metrů a Peter mě srazil k zemi! Rozbolelo mě celé tělo, div jsem se nerozbrečela bolestí. Přetočil mě na záda, sedl si na mě a ruce mi držel nad hlavou. Držel mě pevně za zápěstí a smál se, protože ať jsem se snažila jakkoliv, nemohla jsem se vymanit. „Fajn, tak jsi vyhrál! Už mě můžeš pustit!" Přiblížil se ke mně natolik blízko, že jsem dostala strach, co dělá. „Odteď budeš dělat, co ti budu říkat já. Už nepatříš k Algor Wave," pošeptal mi do ucha a odtáhl se. „Postarám se, aby Bree dostala ty květy. Já své sliby plním." Slezl, pevně mě chytil za zápěstí a vytáhl mě na nohy. „Au! Bolí to!" zařvala jsem, ale ignoroval to a podobným stylem mě dosmýkal k jejich táboru. „Vítej v De Claris Pueri."