Pan

13. Kapitola

Tak zase nová kapitola, ještě mě to nepřešlo, což je fajn, aspoň něco chci zase dopsat :D. A jelikož i tohle brzo skončí, chcete, aby to ne tak úplně skončilo? (Jo, jukněte nahoru na obrázek :D)

Jen tak mimo, všimli jste si podobností mezi postavami? Baal se jako léčitel podobá Bree, Snoke jako pravá ruka a ochránce se podobá zase Snivy. A ještě k tomu jejich jména začínají na stejné písmeno :D A fakt to nebyl úmysl. Asi pořád tvořím podobné postavy nebo nevím :D

No, užijte si čtení, nebrečte a neukamenujte mě, určitě mě podpořte a brzo zase u další kapitoly <3 :D :D :D

Wendy (Abra):

Ležela jsem na zemi a pomalu otevřela oči. Všechno mě bolelo, pískalo mi v uších a neskutečně mě bolela rána na noze. Se zasténáním, jsem prsty sáhla na ránu. Byly od krve. Rána se roztrhla. Chtěla jsem nadávat, protože to znamenalo zase dlouhé ležení v posteli, ale nešlo to. Bolely mě záda, ruce, hlava a celkově všechno. Všechno kolem mě se motalo, i když jsem ležela na zemi. Zavřela jsem oči, aby to konečně přestalo. „Wendy!" vykřikl Peter, který se objevil u mě a vzal mě do náručí. Jak mě nesl k němu domů, nahlédla jsem i na kluky. Oba leželi na zemi. Bála jsem se, že jsou mrtví.

Položil mě do postele a pohladil po tváři. Vždycky, když se mi něco stane, chová se ke mně hezky. To se mám snad zabít, aby se tak konečně choval pořád? „Cos to proboha udělala?" „Zachránila jsem ho." „Málem ne, oba měli na mále... A proč si ho vůbec chtěla zachránit?" Výraz v jeho tváři se změnil. Byl naštvaný. „Neopětovaná láska bolí už i tak dost. Nemusí i fyzicky," řekla jsem se vší námahou. Chtělo se mi strašně spát. Nemohla jsem to vydržet a usnula.

Ráno jsem se vzbudila se zavázanou nohou a opět sama. Povzdechla jsem si a smutně se posadila. Tak zase v posteli a bezmocná.

Trvalo několik dní, než jsem se mohla postavit na nohy, abych nepadala nebo mě rána šíleně nebolela. Bylo to mé tajemství, protože se něco stalo. Peter mi vždy přišel ošetřit ránu. Vůbec se mnou nemluvil. Mohla jsem na něj mluvit nebo křičet, nevnímal. Ignoroval mě tak dlouho, až jsem si zvykla mu nic neříkat. Ale zmizelo toho mnohem víc. Každý dotek při ošetřování, ze kterého mě blažeností přejížděl mráz po zádech, byl pryč. Necítila jsem vůbec nic. Netoužila jsem po něčem víc, jako kdysi. Jeho ignorace mě donutila si myslet, že pro něj nejsem důležitá.

Peter:

Nemohl jsem se na ni ani podívat, na mou sladkou Wendy. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už jí neříkám Abra. Věděl jsem, že začínám cítit víc a to nesmím. Nesmím dvakrát opakovat tu stejnou chybu.

Wendy se nemohla postavit několik dní a nakonec se zdálo, že už se jí nechtělo to zkoušet. Od té doby, co se to stalo, jsem jí viděl vždy jen v posteli. Nemohl jsem se na to dívat a nemohl jsem se dívat ani na ni. Přespával jsem jinde a chodil za ní, jen abych jí ošetřil. Nemluvil jsem. Snažil jsem se držet, co největší odstup. A to jsem začal vidět i na ni. Přestala mluvit a má společnost jí nijak nezajímala. Brala to jinak, než to bylo, ale jiná možnost nebyla. Musela věřit, že pro mě je nikdo. Chtěl jsem být s ní, ale se mnou není v bezpečí. A proto nesmí zůstat.

Wendy (Abra):

Když už k němu nic necítím, mohla jsem udělat jediné-dobro pro všechny-zabít ho. Celou dobu jsem si snažila nalhávat, že není tak zlý, ale pokusil se zabít svého nejlepšího kamaráda. Nemohl být dobrý. A když už jsem si přestala lhát, byl čas ho vnímat jako monstrum.

Zkusila jsem se postavit na nohy. Cítila jsem nepříjemný tah v noze a obě nohy mě začaly brnět z toho, jak jsem dlouho nebyla na nohou. Udělala jsem malý pomalý krok, potom druhý a třetí. Vyšlo to. S úsměvem jsem udělala hned několik kroků a lehla si zpátky. Pořád to docela bolelo. Tohle jsem dělala každý den, celé čtyři dny. Prostě jsem jenom chodila po pokoji a vyhýbala se oknu, aby to někdo neviděl. Nemohla jsem přijít o svou výhodu. Když už jsem konečně chodila vcelku dobře a noha skoro vůbec nebolela, prohledala jsem jeho skrýš. Naposled jsem tak našla lektvar, co takhle najít něco stejně nebezpečného?

Při prohledávání poliček se pode mnou pohnula podlaha. Zarazila jsem se a podívala pod nohy. Jedno prkno do podlahy moc nezapadalo. Vyčuhovalo ven, jako by ho někdo vyndal a vrátil zpátky. Co tam skrývá? Pomalu jsem si klela a zkusila vytáhnout prkno. Ani se nehlo. Možná pod ním nic nebylo a byla jsem mimo z toho, co se v poslední době děje. Naštvaně jsem do něj bouchla pěstí a... je to duté. Něco tam je. Začala jsem z tama prkno dolovat hlava nehlava, až se to povedlo. Pod ním byla jen tmavá díra. Zašmátrala jsem do ní rukou a něco nahmatala. Byla to látka a v ní něco těžkého. Že by se mi poštěstilo? Ano... S širokým úsměvem jsem z látky vytáhla krásnou dýku. Proč byla ale schovaná? Pořádně jsem si ji prohlédla a na jejím konci byli iniciály-A.W. Kdo je A.W.? Jemně jsem prstem zkusila ostří. Byla ostrá a nezrezavěla? Jak dlouho tam tedy je?

Látku jsem hodila dovnitř a díru zadělala prknem. Lehla jsem si zpátky do postele. Nyní jsem byla připravená.