Tuhle kapitolu věnuji holkám, které mě donutily napsat tenhle příběh (ze kterého asi zešílím).
Ve světě jako je tenhle, je velmi těžké si myslet, že některé věci jsou náhoda. Alespoň tak si to myslí Chloe, která už po třetí vysává za tento týden.
Do tváře se jí pletou blonďaté dlouhé vlasy, které si volnou rukou zběsile odrhne z obličeje, když celá zborcená potem přejíždí vysavačem po koberci. Náhle se k ní dostane nějaký hlasitý zvuk, který nedokáže identifikovat. Rozhodne se tedy okolní svět ignorovat a pokračuje ve svém poselství dostat se na Olympiádu v závodním vysávání.
Zrovna, když se chystá posunout na další zdobený koberec, který je v obývacím pokoji položen před televizorem (lépěji řečeno – krabicí, která při zapnutí vydává zvuky jako při výbuchu atomové bomby), před očima, které upírá na zem, se objeví pár nezhledných bosých nohou. Potlačí úšklebek deroucí se jí na tvář a vypne vysavač, čímž zjistí, že onen zvuk patřil matce opatrovnici, která ji měla celý měsíc na starost. Už z jejího rudnoucího obličeje šlo vyčíst, že dnešek opravdu nebude klidný den.
„Ty. Čas," štěkne na ni a na znamení svých slov si poklepe na hodinky. Chloe nad tím jen pozvedne obočí, zřejmě zcela zmatená, co se jí ona španělská ženská chce snažit naznačit.
„Co?" zeptá se tedy otráveně a vlasy si shrne na jednu stranu.
„Em... obchod, uděláš večeře." Chloe nakonec opravdu pochopí (zřejmě už po týdnu se nespoléhala na jejich „působivou" slovní zásobu), co jí chtěla říct, a proto si za povzdechu vezme vysavač do ruky. Smířena se svým osudem, že vysávat tedy bude muset buď večer, nebo kdykoli jindy, odnese vysavač do jistého kumbálu, ve kterém trávila větší část svého volného času, než jí to bylo milé.
„Slyšíš mě?" zeptá se ještě Španělka – Aida (jak Chloe zjistila z víc-už-to-nejde trapného představování na začátku), a když se na ni Chloe otočí, zřejmě už je na ní znát vyčerpání a otrávenost, má odhodlaně ruce v bok a zírá na ni pohledem, který by mohl ze všech dětí ve školce udělat vojáky.
„Jo jasně, musím nakoupit jídlo na večeři. Co, že to budeme mít, dávku ignorance, nadávek a nadutosti?" s těmito slovy rychle opouští dům, ještě před tím, než si počká na reakci Aidy, která mohla pochytit něco z toho, co říká.
Jakmile se objeví na vzduchu, který je sice lepkavě teplý odpoledním červnovým sluncem, zhluboka si oddechne a vydá se po štěrkové cestě vedoucí z domu do ulic města Barcelony, ve které je pouliční život vzhůru až ve večerních hodinách. Teprve teď jde na ulicích spatřit pár lidí, kteří se nejspíš vydali stejně jako ona na lov potravin nebo čehokoli jiného.
Nenáviděla rodinu, která ji tady měla na starost. Nenáviděla to počasí, ve kterém jí bylo horko, i když jí kůži zahalovaly nepatrné kousky oblečení. Nenáviděla celý ten nápad s výměnným pobytem.
„Španělsko je skvělá příležitost, měla bys to vzít," prohlásila její kamarádka Talia, zrovna když si lakovala nehty výrazným červeným lakem, který Chloe až nepříjemně připomínal krev. Sama si ale chvíli před tím nehty natřela na černou barvu (stejnou jako její duše).
„Když já nevím. Nejsou tam teroristi, nebo tak něco?" zeptala se s papírem v ruce, na kterém byla nabídka měsíčního pobytu v Barceloně.
„Blbost. Španělsko ne. Navíc jsem slyšela, že tam jsou fakt krásní kluci," mrkla na ni a Chloe musela protočit oči. Talia v odpověď mávla rukama.
