Další dny se Chloe jen tak motá po škole, snaží se přežít hodiny, ve kterých sedí sama v lavici v poslední řadě s prázdným místem vedle ní, na které se po celou dobu pořád dívá a přemýšlí, co se s Ivanem stalo. Samozřejmě ve škole nevidí ani Emilia, na jehož sarkastické poznámky si už zvykla, ale za to až nezdravě často potkává Kate, která při pohledu na Chloe vždy zbělá jako stěna a pokaždé si najde možnost a místo, jak a kam se vytratit.
Po týdnu samoty ve škole má Chloe pocit, že se celý svět na ni vykašlal, včetně jejich prozatímních dvou kamarádů, které viděla celkově jen čtyři dny a to na tak směšnou chvíli, že by minuty spočítala s pomocí prstů. No dobře, možná až na ten trest po škole, kdy tříděním papírů strávily dvě hodiny, ale to jen proto, že si po celou dobu povídali. Ten bezstarostný pocit, který tam Chloe zažívala, najednou rychle zanikl, a když si znovu vzpomene na Ivana, vždy vedle něj stojí miniaturní Kate se zákeřným úsměvem, prohlížející si svoje perfektní nehty. Její sny pronásledovaly výjevy dvojčat, jejichž jména si stále dokola pletla, a i když s jistotou věděla, že vedle ní třeba stojí Emilio, najednou se jeho tvář jen nepatrně přeměnila, a stál před ní Ivan se smutným úsměvem na rtech.
Pokaždé se probudí zborcená potem a není zde nikdo, ke komu by mohla promluvit, Talia na druhém konci světa s úplně jiným časem, který oběma nikdy nevyhovuje. Chloe vstává, snídá, aniž by promluvila slovo k jedinému členu rodiny (což jim vůbec nevadí), jde do školy tak pomalým tempem, až málem zůstane stát uprostřed chodníku a začne si prohlížet kytičky posázené kolem, prosedí hodiny s loktem opřeným o lavici a s přivřenýma očima. Obědvá ve školní kantýně jídla, která svou kvalitou jen těžce sahají po kotníky těm v Americe, a poté jde zklamaně domů, aniž by si ze školního dne něco pamatovala.
Takhle její dny probíhají až do dalšího pondělí, dva týdny od jejího příjezdu, dva týdny do jejího odjezdu. Chloe má chuť si k posteli vyvěsit provizorní kalendář se dny, které by si obří černou fixovkou mohla s jistým uspokojením odškrtávat. Přijde ji, že jakmile potkala dvojčata, její život zase nabral barvy. Jakoby se znovu nadechla a viděla, že svět není jenom utrpení, ale může být i zábava a samá nečekaná překvapení.
Chloe tedy jako vždy v pondělí vstane, na oči nanese jen tenkou vrstvu řasenky, aniž by věděla, proč to vůbec dělá, na sebe hodí ten nejnudnější outfit stávající z otrhaných (ale módně) džínů a jednoduchého barevného trička, vlasy jako obvykle rozpuštěné a na hlavě sluneční brýle. Kráčí si to tedy do školy opět tempem šnečího kamaráda, a ještě před vchodem se na sebe zadívá v odraze skleněných dveří.
„Chloe, co to děláš?" vyčte osobě, která ji pohled oplácí a povzdechne si. Chvíli na sebe jen tak zírá, do té doby, než se za ní objeví postava, jejíž zmatený pohled Chloe vyvede z rovnováhy a pustí otevřené dveře, které svírala v ruce. Ještě předtím, než se dveře s bouchnutím zavřou, je ruka jejího stalkera zachytí a otevře je dokořán, aby Chloe mohla projít. Usměje se na svého zachránce vděčně a dovolí si ho bouchnout do ramen.
„Díky, ty dveře mě nemají rády, neboť přísahám, že už po několikáté mě chtějí zabít," řekne podrážděně a rychle proklouzne dovnitř. Osoba ji následuje, a jakmile prochází chodbou, jde po jejím boku a vesele se na ni usmívá.
„Možná, kdyby ses tak neobdivovala ve svém odrazu, vyšly by ti vstříc," mrkne na ni a Chloe se v odpověď zazubí. Na to ji Emilio šťouchne ramenem, což mu oplatí stejným gestem. Dá do toho trochu víc síly, takže se Emilio nebezpečně zakolíbá. Vyvalí na ni oči, ale potom se na jeho tváři objeví zákeřný úsměv, který nemá slitování. Rychle a bez mrknutí ji šťouchne tak silně, že Chloe na chvíli ztratí rovnováhu a už se vidí na zemi, dokud ji nezachytí jeho silná ruka, která ji sevře zápěstí. Když se se smíchem, kterým se otřásá i Emilio, narovná, její ruku nepustí, a tak se na ten až důvěrný kontakt jejich rukou podívá. Emilio urychleně ruku spustí, jakoby ho spálila a bezděky si ji strčí do kapsy. Na jeho tváři nedokáže nic vyčíst, a tak se na něj jen usměje.
