Chloe cítila, jakoby za sebou nechala nedokončenou kapitolu. Jakoby za větou udělala tři tečky a řekla si, že konec ještě dopíše. Ruce má v kapsách a teplý vánek načechrává její blonďaté vlasy. Míří zpátky k domu, kde se už konečně má sbalit a čekat, až se noc přehoupne v ráno a ona může vyrazit na letiště. Těší se na svíravý pocit žaludku, když bude na cestě ke svému pravému domovu, když bude sedět v autě, zírat na Los angelskou krajinu a konečně se posadí na svoji postel a poprvé, po dlouhé době vydechne s úsměvem na tváři. Vzpomínka na vlastní postel ji vyvolá úsměv na tváři a větřík ji rozcuchá vlasy ještě víc. Vztáhne ruku nahoru, ale zarazí se v půli pohybu.
Má cestu kolem parku, a proto se rozhodne udělat odbočku a naposled se projít ve stínech stromů. Jenže když míjí první lavičku, tak se pod korunou jednoho ze stromů objeví postava s rukama v kapsách. Chloe polkne a pomalými krůčky se blíží k místu, kde všechno začalo. Ruce si strčí taky do kapes, aby nešlo poznat, jak zatíná pěsti. Zavrátí hlavu dozadu, aby odehnala neposedné prameny vlasů, rozevře rty a chystá se k nějaké uštěpačné poznámce.
„Hele,..." Ivan neztrácí čas s formalitami a přitáhne si Chloe do medvědího objetí. Ta nejdřív zírá na kmen stromu před očima, ale potom povolí zatnuté pěsti a obejme ho taky. Položí mu hlavu na rameno a přivře oči. Nejdřív cítí, že se jí zadrhává dech v plicích, ale když cítí teplo a vůni jeho těla, zhluboka vydechne a snaží se nemyslet na to, jak blízko si najednou jsou. Měla bych si stoupnout blíž? Mám ho začít hladit? Nakonec ale nehnutě stojí a poslouchá zběsilý tlukot jeho srdce. Moc dobře ví, že i on slyší to její, a že oba musí znít jako orchestr. V hlavě jí hučí myšlenky beze smyslu a cítí teplo, které jí stoupá do tváří.
Nakonec se od sebe odtrhnou, trochu bez dechu, ale přeci jenom. Ivan si mne ruce a pohled upírá do jejích zmatených očí. Chloe cítí, že tohle objetí se neobejde bez důvodu. Nakloní hlavu na stranu a mírně našpulí rty. Založí si ruce na hrudi a čeká, co jí řekne.
„Chtěl jsem tě ještě vidět, než odjedeš. Bylo to od tebe dost drsný nás takhle odpálkovat," řekne tlumeně, ale Chloe vidí jiskřičky v jeho očích, a tak se konečně může usmát. Je ráda, že už není tak zamlknutý jako předtím a rozhodl se něco dělat. Měla to v plánu celou dobu.
„Konečně ti to došlo, troubo. Chtěla jsem s tebou taky mluvit," odpoví Chloe klidně a pokrčí rameny. Nevěděla, jestli jí na to Ivan skočí a vyhledá ji sám. Obávala se toho, že její chladnost pochopí jako nezájem a ten krátký čas, který všichni tři strávili, svědčí k tomu, že se nemůže dočkat toho, až odsud vypadne. Chtěla s ním mluvit o samotě, ale to před Emiliem říct nemohla. Předstírala, že jsou všichni jen přáteli. Nechtěla ho takhle obalamutit, ale s ním bylo všechno v pohodě. Neměli mezi sebou žádné dluhy, a když ho objímala, necítila v sobě stále otevřenou knihu. Hráli si na to, že jsou jen přáteli, kteří se náhodou potkali, zažili spolu všechno možné a teď je všemu konec. Moc dobře věděla, jakou pavučinu lží tím vytvořila, ale přeci jen věděla, že Emilio hloupý nebyl.
„Doufala jsem, že se tu objevíš." Pohled upře na stromy v dáli a vlasy ji šimrají na tváři. Ivan ji chvíli pozoruje, a potom se k ní nakloní ještě blíž. Překáží mu už jen její zkřížené ruce. Stojí tak blízko, že kdyby se naklonil o trochu víc, dotýkali by se nosy. Chloe nakrčí obočí, ale srdce jí tluče jako o závod.
„Nemohl jsem si to nechat ujít. Řekl jsem Emiliovi, že se chci ještě poobhlédnout po městě, a tak jel sám domů. Šel jsem rovnou sem." Rameny teď pokrčí on a přešlápne z nohy na nohu. Zhluboka se nadechne a Chloe zadrží dech. Takže se přeci jen rozhodne sdělit jí to, co čekala po celou dobu.
