Letadlo se zvedá a než se Chloe naděje, zírá na ubíhající krajinu za malým špinavým okýnkem z nepohodlného sedadla, kde stráví ještě nějakou tu dobu. Vzduch je těžký a ona zatouží po doteku mořské vody na kůži. Za sebou má horké suché Španělsko a před ní je vysněné Los Angeles, kde žila celý svůj život. Zastydí se za svoji myšlenku, že se jí do toho ráje přímo nechce. Oblíbila si dokonce i zvučnou španělštinu. Před očima ji proběhnou vzpomínky na poslední měsíce, ale velice rychle si uvědomí svoji chybu. Obejme se pažemi a než ji přepadne smutek, strčí si do uší sluchátka a nechává se rockovou hudbou ukolébat do hlučného trhaného spánku.
Probudí ji třes sedadla a ona sebou několikrát škubne v reakci na nepěkný sen. Párkrát zamrká, uvědomí si, kde to vlastně je, a až potom se podívá ven z okna. Nevidí nic kromě černočerné tmy a bílých světélek měst. Teprve potom se rozhlédne kolem sebe uvnitř letadla a ujistí se, že nikdo nepanikaří ani se nesnaží utéct. Všichni jsou na svém místě, připoutaní. Muž středního věku vedle ní možná trochu víc zelený, a tak se jen usměje. Byly to jen turbulence. Znovu opře hlavu o sedadlo, ale do konce letu už znovu neusne. Blíží se přistání.
Chloe má na zádech batoh, v pravé ruce svírá kufr a pozoruje zmatek před sebou. Los angelské letiště ji občas přišlo až příliš velké. Vždycky měla pocit, že tramvaje dovážející lidi z jednoho terminálu ke druhému, jsou až trochu moc, ale teď děkuje bohům za tenhle úžasný vynález, protože má pocit, jakoby měla nohy z olova. Oči se jí klíží a jediná věc, po které právě touží, je teplá a pohodlná postel. V levé ruce svírá zpola vybitý mobil a už jen čeká na telefonát, který ji oznámí, že se pojede domů.
Vlasy má rozcuchané a mastné, ale to už je jí vlastně úplně jedno. Je jí jedno, že jí lidé věnují své litující a utěšující pohledy, je jí jedno, kolik obchodů s bagetami už minula. Navíc ji jedna zbyla z letadla, ale to teď bylo nepodstatné. Neměla hlad ani žízeň. Byla jen prostě unavená. Jak na těle, tak na duši. A jestli ji někdo vyruší z nejméně celodenního spánku, ať si jí nepřeje. Sama pro sebe se usměje a postarší asijský párek si její počínání přeloží ve svůj prospěch a začnou se zběsile usmívat taky. Chloe jim ale nevěnuje ani špetičku své pozornosti a raději se soustředí na pohybující se pás, na kterém stojí. Někdo by tomu vynálezci měl dát Nobelovu cenu. Anebo raději ne. Je zmatená vlastními myšlenkami, a tak si instinktivně začne mnout čelo.
Neděste se toho, když si Chloe povzdechne při pohledu na svou rodinu a zároveň se u toho usmívá jako šílená. Vrátit se do normálního života ji v tu chvíli přijde tak absurdní, že když se podívá na svoji mladší sestru, začne se nahlas smát. Je zcela normální, když ji pohrozí pěstí, jelikož nemálo lidí se pohledem pozastaví na drobné osůbce, která tančí uprostřed terminálu a rodiče postávající kolem, dělají, že si ničeho nevšímají a rozhodně není jejich druhou dcerou.
Chloe k nim přistoupí blíž, unaveně povolí záda a celé své rodině věnuje natolik unavený a zároveň spokojený výraz, že i ona sama je překvapená tím, když ji celá rodina obklopí a z ruky jí vytrhne všechna zavazadla. Její mamka ji polapí do své obrovské náruče dřív, než stačí říct půl slova a přes její rameno vidí pouze vypláznutý jazyk sestry. Zakoulí očima, ale na tváři jí pohrává úsměv.
„Nejsi nějak spálená, Chloeinko?" Pohladí ji po mírně červené tváři, když ji konečně pustí z rukou. Usměje se na taťku, který stojí bokem a snaží se nesmát.
„To ji jen prospěje. Ještě před odjezdem byla bledá, jakoby stála jednou nohou v hrobu," řekne zvesela a mrkne na ni. Na to se jen mamka zatváří a znovu si ji prohlédne.
