Chloe neprobudí potřeba se vzbudit, ani žízeň, ani hlad. Probudí ji hlas. A pěkně nevrlý.
„Tak probudíš se už konečně? Začíná mě nudit na tebe jen zírat," ozve se hlas nedaleko od ní, přičemž si Chloe ještě netroufne otevřít oči. Zkoumá škody, které na ní byly napáchány. Vzápětí se jí do hlavy nahrnou všechny vzpomínky s událostmi, které se uskutečnily... před pár hodinami, dnem, týdnem? Chloe se zatočí hlava, takže se s otevřenýma očima za ni instinktivně chytne, ale narazí na obrovskou bouli nad pravým okem a sykne bolestí. Jemně si tedy ránu nejprve ohmatá, před očima si otevře dlaň, zda na nich nemá nějaké stopy krve, ale její pleť je suchá a hlavně čistá. Vydechne úlevou, i když tepající bolest v hlavě neustupuje.
Teprve poté se rozhlédne kolem a zjistí, že je na nemocničním lůžku. Na pěkně nepohodlném. Na sobě má jen dlouhou košilku, která je tak nevzhledná, až má chuť si ji urychleně svléct a chodit raději v prostěradle. Vedle postele má jednoduchý noční stolek, na kterém je váza s květinami. Proti své vůli se Chloe musí usmát, protože nejspíš tuší, od koho ony květiny nejspíš sou. Pohlédne i ven z jediného okna, kde se honí mraky a vypadá to, že se blíží večer.
Chloe se neklidně zavrtí na posteli a očima brouzdá dál. Stěny jsou jednoduché, bílé a úplně v pravém rohu z jejího pohledu jsou dveře na chodbu. Jsou mírně pootevřené, což ji docela překvapí. Zaposlouchá se do hluku, který od nich vychází, až si téměř nevšimne dívky, která je v pokoji taky.
Je to velmi zajímavá osůbka již od pohledu. Zpočátku vypadá úplně normálně. Sedí na posteli, lehce nahrbená, rudé vlasy ji padají do tváře, když se sklání nad nějakou knížkou. Chloe ale velmi dobře ví, že hlas, který ji probudil, patřil osobě vedle ní.
„Hm?" zeptá se tedy, v podstatě jen z toho důvodu, aby se na ni dívka podívala. Nerada mluvila s lidmi, kteří se jí nedívali do očí. Dívka se k ní tedy otočí s trochu šíleným výrazem ve tváři. Na nose má tlustou bílou náplast, která ji zakrývá téměř celý horní ret a sahá až k podočním váčkům. Čupřinu vlasů si hodí někam dozadu a na Chloe se usměje. Po pár mrknutí očima Chloe úsměv opětuje a zvědavě si ji prohlíží. Dívka to nevydrží a začne se smát. To Chloe úplně vykolejí. Zatváří se nanejvýš zmateně a přemýšlí nad tím, co může být na celé této situací trapné nebo vtipné. Rozhlíží se kolem, dokud se osoba vedle nezačne smát ještě víc, až se nepopadá na břicho. A proto se Chloe rozčílí, možná proto, že už jí štvou události, které se jí naposled staly, možná proto, že jí tak ukrutně bolí hlava. Stiskne rty a s co nejvíc znuděným výrazem, jaký dokáže vykouzlit, pozvedne pravou ruku se zdviženým prostředníčkem. Dívka zmlkne, ale pořád se jí celé tělo třese smíchem.
„Ježiš, v klidu." A znovu. Její domněnka se potvrdí. Promluvila na ni perfektní angličtinou. Teď už si ji Chloe prohlédne pečlivěji. Je bledá. No jistě, s takovou pletí by ve Španělsku dlouho nepřežila. Ostatně jako ona sama. Zvedne ruku na znamení míru, stále s tím poťouchlým úsměvem na tváři. I přes vlastní předstíranou znuděnost se Chloe musí taky usmát a pohodí vlasy dozadu. Při tom pohybu ji něco zašimrá v nose. Zamračí se a rukou si šáhne na nos, přičemž si v nosní dírce nahmatá nějakou měkkou látku. Rychle ji vytáhne a až teď si uvědomí, jak se jí doposud nosem špatně dýchalo. Prohlíží si kapesník, který ještě před chvílí měla z neznámého důvodu strčený v nose.
Její první myšlenka zalétne k dívce, která sedí na své posteli. Úsměv na její tváři Chloe prozradí, že ji obviňuje správně.
„Vážně?" zeptá se s pozvednutým obočím a kapesníkem zamává ve vzduchu. Dívka jen pozoruje kapesník a pořád se drží za břicho. Knížku už asi nechala knížkou.
„Strašně mě štvalo, jak tam furt ležíš a nic neděláš. Jsou to už dva dny, co tě sem přivezli, takže jsem čekala, jak ti nic moc nebude a za chvíli půjdeš dom. Ale bylo to ještě horší." Dívka utvoří na tváři podivnou grimasu, při které Chloe cukají koutky. Následně nastane tíživé ticho, které se Chloe snaží vyplnit uhlazováním skrčené pokrývky, kterou nohama zběsile odkopala.
„Laureen. Zlomený nos a naražené čelo," vyhrkne zničehonic dívka a Chloe k ní upoutá svůj vlastní pohled, ruku stále položenou na přikrývce, jakoby se pod ní chtěla v nouzovém případě schovat. Opravu má kromě obří náplasti přes půlku tváře i docela pěknou modřinu uprostřed čela.
Jau.
„Chloe. Dostala jsem pěstí od kluka, který se mi líbí," odpoví tak klidně, jak to jen jde, ale jiskření v očích ji zradí. Dívka se znovu začne smát a Chloe se přistihne, že se za jejím hlasem bezděky naklání.
„Myslela jsem, že podrobnosti si necháme pro sebe. Ale tak, když jsi začala... Spadla jsem ze schodů. Jsem od přírody talent, ano, naši mi to říkají. Mimochodem, co jsi udělala tak hrozného?" pozvedne na Chloe obočí a z nočního stolku si podá nějakou další knížku. Ne, knížku ne. Je to komiks a Chloe na obálce rozpoznává jen slovo Zaklínač. To jméno jí něco říká, ale nemůže přijít na to co. Nechá to plavat a znovu se jí podívá do tváře.
„Byla jsem na špatném místě ve špatný čas," pokrčí rameny a dá tak znamení, že by to raději dál nerozebírala. Protože jestli by na to měla myslet ještě dalších pár minut, vlastnoručně by si Ivana vyhledala a dala mu pěstí. Na to bohužel neměla prostředky. A ani náladu. Chtěla jenom spát s prázdnou hlavou, aby ji nepronásledovaly žádné sny.
Zrovna, když se chystá Laureen něco dodat, v pootevřených dveřích se objeví vysoká žena s dlouhými černými vlasy stažené do vysokého culíku. Na tváři přísný úsměv, který trochu kazí její příjemné medově hnědé oči. I když je oblečená do bílého doktorského pláště, je jasně vidět, že ona žena má ty správné křivky. Určitě je jí méně jak třicet, ale ve tváři má vepsaný vědoucí sebevědomý pohled, proto je jasné, že ona paní je doktorka. Její pleť je až neuvěřitelně bledá, témeř jako mléko a Chloe na chvilku dostane pocit, jakoby její pleť téměř modrala. Na očích má brýle s tlustými černými obroučkami, které ji ještě k přitažlivosti přidávaji, a pod paží svírá složku s motivem Camp Rocku. To obě dívky během sekundy rozesměje, ale doktorku to, jak se zdá, vůbec nevzrušuje. Jednoduše za sebou zavře těžké dveře a přejde k posteli Chloe. Párkrát na ni zamrká.
„Ahoj, Chloe. Vidím, že už jsi vzhůru," zacvrliká a Chloe má pocit, jakoby si až moc osladila čaj.
Očividně. Přikývne a snaží se nepodívat na Laureen vědoucným pohledem.
„Ano," odpoví tedy jen a z toho napětí ji začíná svědit dlaň. Bezděky si ji ruce začne třít o sebe a doktorka se na ni přísně podívá, proto vmžiku přestane a raději sedí klidně.
„Ráda tě poznávám, jsem Amélie Lacroix, ale mnozí mi říkají Widow." Její přízvuk je těžkopádný a tak nějak... cizí. Určitě v sobě nemá tu tápavou španělštinu. Chloe se na ni tázavě podívá a nemůže si odpustit tu otázku.
„Vy jste z Francie?"
„Ale ano. Jsem ráda, že jste to poznala. Mnoho lidí si myslí, že jsem jen Angličanka," usměje se na ni a a Chloe začne přemýšlet, jestli ji ty vlasy nezačnou brzy vypadávat, jak byly stažené.
„Takže vidím, že už se jistem cítíš velice dobře. Samozřejmě ti uděláme pár testů, jestli je mozek v pořádku."
„Myslím, že její mozek nebude nikdy v pořádku," ozve se rozhodným hlasem Laureen, a když se na ni Chloe otočí s udiveným výrazem ve tváři, jen se na ni zazubí a dál si všímá svého komiksu, do kterého se sama pro sebe usmívá.
„Vždyť mě neznáš," řekne zcela klidně Chloe a doufá, že se na ni Laureen zase podívá. Ale to se vůbec nestane, protože komiks je asi lepší společností. Proto směrem k ní mávne netrpělivě rukou, jakoby už vůbec neměla mluvit.
„Ale já jo," to Chloe zmate ještě víc. Neví, zda to připisovat bolesti hlavy, nebo ji Laureen chtěla jen zmást. Nebylo možné, že by ji znala. Tuhle holku by si určitě pamatovala. Kdyby ano, tak by nejspíš před ní utíkala.
„No. Jakmile budou testy hotové, dáme ti vědět. Myslím, že už si můžeš začít balit." Kývne směrem k téměř prázdnému nočnímu stolíku, na kterém stojí jen váza s květinami. Chloe si povzdechne a už jen zírá do stropu, dokud doktorka neodejde. Jakmile za sebou zavře dveře, Chloe vyskočí z postele a vrávoravým krokem přejde k posteli vedle. Na chvilku koukne do stránek komiksu, ale když uvidí namalová nahá těla, pohled raději stočí na její tvář.
„Odkud mě znáš?" Rukama se přidržuje stěny a druhou má v bok. Nejspíš vypadá jako postrah, když jí mastné vlasy padají v pramenech přes rameno. Pohodí hlavou, aby tak onu katastrofu neviděla.
„Prostě znám," potulně se Laureen usměje a konečně odloží svůj komiks, který bez myšlenek zavře, aniž by ji trápilo, že nebude vědět, kde skončila.
Tomu říkám život na hranici, pomyslí si Chloe sarkasticky a dál na ni ukazuje pozvednutá obočí. Mnoho lidí by se už skrčilo, padlo jí k nohám a uteklo. Laureen se ale při pohledu na ni začne smát. Chloe na ni nepřestává zírat, a tak se dívka uklidní a jde na ni jinou taktikou.
„Něco mě napadlo," vyhrkne a následuje příkladu Chloe. Pomalu se zvedne z postele, protáhne si nohy a postaví se naproti ní. Tentokrát je se smíchem na řadem ona. Přes nemocniční košili má natáhnutý velký béžový svetr, tak ohavný, že se na něj Chloe chvíli zahledí. V jeho vrchní polovině jsou vpleteny černé norské vzory, které svetru ještě přidávají na stáří. Už už má chuť se zeptat, zda na návštěvě v nemocnici byla babička, ale všimne si ještě důležitější věci. Laureen je tak malá, že kdyby ji viděla v kině, myslela by si, že utekla z plátna na promítání Hobbita. A co víc, když si dá ruce v bok, vypadá jako naštvaný krab. Připomene jí to jednu spolužačku, která vypadá podobně, když hraje basketball.
„Hej, ty hajzle," zavrčí Laureen skrz zaťaté zuby a praští ji do paže. Pod tou ránou se Chloe celá zakolíbá. Nečekala takovou sílu od tak malé osůbky, která by měla sotva pozvednout plný nákupní košík. Když se na ni Laureen zamračí ještě víc, raději ztichne, aby nedostala další šlupku do ramene, které si už teď tře.
„Jsem cela v klidu. Poslouchám tvůj nápad," řekne vážně, ale v očích má stále pobavené jiskřičky, které jistě Laureen nemůže přehlédnout.
„Někde tady na chodbě je jeden doktor. Teda doufám, že to je doktor. Ani nevím, jak se říká sestřičkám v mužském provedení. Sestřec? Bratr? To je zatím ve hvězdách. Ale co je úspěch? Je strašně sexy. Takže dávám challenge, kterou dřív pozve na kávu v automatu." Chloe má potřebu dodat, že jsou to opravdu zdravotní sestry a jen zřídka se jim říká zdravotní bratr. Raději ale nic neřekne a místo toho našpulí rty.
„Oooo. Jak moc?" zeptá se a i přes bolest hlavu, která ji sužuje, má chuť vyrazit na lov. Vzpomene si na Ivana, ale rychle tu myšlenku zažene. Dneska nic ze svého života řešit nebude. A na chodbě čeká chlap, se kterým ještě může být sranda.
„Fakt moc," kývne Laureen hlavou a na tváři má zcela vážný výraz. Už už se otáčí ke dveřím, ale Chloe ji rukou zastaví.
„Počkej. Co mám dělat s těmi vlasy?" začne panikařit a šahat si na onu blonďatou hřívu, která právě právě spíš připomíná stébla slámy. Začne ji rukou pročesávat, načechrávat.
„Nic," pokrčí Laureen rameny a sama si prohrábne vlasy.
„Máš super barvu, tobě se to řekne. Nemáš suchý šampón?" zběsile se otočí ke svému nočnímu stolíku, ve kterém nejspíš nic není. Ale i tak k němu přejde a k jejímu vlastnímu překvapení vytáhne nějakou kosmetickou taštičku, kterou ji tady museli nechat. A překvapí ji ještě víc, že najde suchý šampón ve spreji. Zběsile si jím na vlasy začne stříkat.
Konečně, po úbytku poloviny spreje, má pocit, že už by při pohledu na ni normální civilisté neutekli. Spokojeně se prohlédne v displeji zcela vybytého mobilu a nevšímá si Laureen, která se div smíchem nesvalí na postel.
„Jdeme na lov." Chloe dá dlaně v pěst a ruce do běžecké pozice. Při cestě ke dveřím jde ukázkovou závodní rychlo chůzí, jakoby uslyšela slovo pizza a nejbližší restaurace byla sto metrů daleko.
„Ty první," rozhodne Chloe, když obě nahlížejí přes roh a koukají na vysokou postavu v bílém plášti, která v ruce svírá složku a něco do ní zběsile píše. Opravdu byl pěkný. Možná až moc. Měl černé kudrnaté vlasy a na tváři pár denní strniště. A černé brýle tomu ještě přidávají. Chloe má pocit, že tak moc sexy člověk by se měl uzavřít do muzea pod přísný pohled. Před někým, jako byla ona sama. A očividně i Laureen, která se na ni pobaveně usmívala.
"Tak běž," sykne Chloe k Laureen.
„Ne, ty. Vymyslela jsem to já," šeptne k ní a Chloe ucítí, že si k ní stoupne ještě blíž. Ani jedna z nich ho nechtěla oslovit první.
„Právě. Vymyslela jsi to, takže máš nejspíš plán, jak to provést. Já se musím učit," mává u toho Chloe rukama a Laureen si povzdychne.
„Fajn. Jdu na to," vesele se narovná a s úsměvem na tváři a s překvapeným výrazem Chloe za zády se vydá chodbou a pomalu se rozhlíží kolem. Připomíná spíše návštěvníka zoo než nemocnou pacientku. Teprve teď si všimne, že na nohou místo přezůvek, ve kterých je zde povoleno chodit, má obuté kotníkové vansky. Tomu už se ani nediví a dál pozoruje scénku, kterou Laureen předvádí.
Nejdřív to vypadá, že si jen tak prohlíží zcela prázdné bílé stěny, které ji snad uchvátili jejich architekturou. Poté se ale otočí směrem k doktorovi a s odhodlaným výrazem se vydá přímo k němu. Nejdřív mu nervózně poklepe na rameno a ruce si dá vzápětí za záda. Pán jsem-až-moc-sexy se k ní otočí a při pohledu na ni se mu za brýlemi rozzáří oči.
„Ano?" zeptá se a poupraví si složku v ruce.
„Ehm. Hledám parťáka na ping pong. Nechtěl byste si zahrát?" Chloe má chuť se plácnout do čela, ale v poslední chvíli jen zakroutí očima a div po ní nezačne křičet, ať se stáhne. Ono by to vlastně bylo vhodné i pro doktora, který se zatváří natolik zmateně, až mu brýle sjedou do poloviny nosu. Ukazováčkem si je zase rychle přirazí ke kořenu nosu a párkrát na ni zamrká.
„Prosím? Vy tu někde máte ping pong?" Zeptá se zcela klidně, ale nejde si nepovšimnout pobaveného úsměvu.
„Jo. Takový malý. Cestovní. A moje kamarádka pořád spí, takže se šíleně nudím," pokrčí Laureen rameny, jakoby snad mluvila o změně klimatu, která je čeká v následujících dnech. Ruce si založí na hrudi a pokrčí jedno koleno.
„Rád bych, ale jsem v pracovní době. Mám tu pacienty," mrkne na ni a na chvíli se podívá do své složky, poté na její boty. Ani se nezamračí.
„Z jakého jste pokoje? Neměla byste odpočívat?"
„Je mi fajn," mávne na to Laureen rukou, ale jde vidět, že lehce znervózní. O co jí jde? Pochybuju jen, že o tu břečku z automatu.
Nakonec se Laureen velice rychle stáhne zpátky za Chloe a doktor raději z chodby zmizí.
„Můžeš mi říct, co to jako bylo?" tázavě se zeptá Chloe a obočí ji div nevystřelí až k nebesům. Laureen se směje tlumeným smíchem a ještě pořád kouká za roh. Na to se Chloe narovná a upře na ni svůj nepřitažlivější pohled.
„Jsem na řadě?" zeptá se, zatímco si poupravuje košili, aby tam dosáhla nějakého výstřihu. Bez úspěchu. Noční košile stále vypadá, že by přežila i atomový výbuch.
Obě se tedy přesunou ze svého stanoviště do dlouhé chodby, kde ještě doktor stál. Po chvíli rozhlížení usoudí, že popojdou dál směrem k příjmu a budou se po něm dívat tam. Kolem je míjí spousta pacientů a taky doktorů, kteří si je měří přísným pohledem a kdyby mohli, nejspíš by je zatáhly do postele. Naštěstí na obzoru nebyla Widow, která by nejspíš celá zmodrala, kdyby je viděla na chodbě.
Konečně se v jejich zorném poli objeví postava, kterou hledají. Doktor má v ruce stále ty stejné složky, stále do nich hledí a sem tam si podupává nohou. Obě se přiblíží blíž a jen tam stojí u stěny.
„Co teď?" zeptá se Chloe a nejspíš doufá v nějakou inteligentní odpověď, které se jí ale nedostane.
„Co já vím. Něco udělej prostě." A zase si Laureen založí ruce na hrudi.
„Kruci." Chloe pohodí blonďatou hřívou, trochu si poupraví košili a vydá se směrem k němu, aniž by věděla, co dělá. Ale její problém je částečně vyřešen, když se pod ní objeví noha, o kterou následně zakopne zcela nešikovně a nepřipraveně.
V záblesku hrůzy si uvědomí, že musí Laureen brzy zmlátit. Jenže stihne jen zavřít oči a natáhnout ruce před sebe, když dopadne na tvrdou podlahu.
„Au," sykne zcela ironicky a ještě, než si uvědomí vážnost celé situace, začne se červenat a nechce se podívat nahoru. Prostě se jen začne smát, celé její tělo se třepe a jen hlavu vytočí bokem, aby se nezadusila. Hlava ji třeští bolestí, ale jediné, na co myslí je to, že my měla začít znovu brát lekce muay thai.
„Jste v pořádku?" osloví ji někdo a Chloe zvedne hlavu tak prudce, až ji křupne v krku. Vytřeští oči a červená se ještě víc. Vzápětí cíti ruku na rameni a dostane proto chuť se jí co nejrychleji zbavit. Velice rychle se vyšrábe na nejisté nohy a jen zběžně si prohrábne rozcuchané vlasy. Nestihne se ani zašklebit na Laureen a už cíti pronikavý pohled doktora, který se jí propaluje až do morku kostí.
„Jsem v pohodě," ujistí ho Chloe a raději se odlehčeně zasměje. Doktor následuje jejího příkladu a taky se pomalu směje. To by možná za jiných okolností bylo téměř v pořádku. Ale věci, které odehrály ještě před jejím objevením se v nemocnici, to trochu komplikují a Chloe je celá nervózní. Za jiných okolností už by taky nasadila svůj svůdný pohled a předstírala, jak velice potřebuje ošetřit. Ani si nevšímá Laureen, která kroutí hlavou.
Mírně tedy sklopí hlavu a spojí ruce před tělem.
„Omlouvám se, strašně to tu klouže." Trochu se narovná a s novým elánem, který se objevil od bůhví kudy, se na něj zazubí a rukou odrhne pramen vlasů, který ji padá do obličeje.
„Můžu vám něco donést. Kávu..." ukáže palcem k onu hrčícímu automatu, který musel zažít i maturitu jejich učitele matematiky a taky doby, kdy ještě neměl pleš. Chloe se celá rozzáří a zatetelí se.
„Ale moc ráda," zacvrliká a hned vrhne vítězoslavný pohled na Laureen. Ta se k nim zničehonic přiblíží, zrovna ve chvíli, když doktor přejde k automatu a vloží do něj pár kovových mincí. S tajuplným úsměvem na tváři se za něj postaví tak, aby ji neviděl, a mrštnou rukou vytáhne z kapsy jeho pláště čipovou kartu. Chloe nestačí zírat. Má co dělat, aby si uchovala klidný výraz, když se k ní doktor otočí a podá ji kelímek s kouřící se tekutinou. Laureen už je dávno pryč a Chloe vidí jen její rudé vlasy, které za ní vlají po cestě chodbou.
