Poslední týden. Chloe leží v posteli pár minut předtím, než ji začne zvonit budík, a mne si dlaněmi ospalé oči. Teprve před pár hodinami ukončila svůj hovor s Taliou, kde jí vysvětlovala poslední nálož informací, která se stala na Rebečiném večírku. Byla z toho ohromená podobně jako Chloe, i když u ničeho z toho nebyla a možná měla sem tam nějaký problém všechno pochytit. Ale i tak to stačilo k tomu, aby dobrých pár desítek vteřin mlčela. Což bylo na Taliu něco zcela nezvyklého.
Až když se ozvou první tóny There's nothing holding me back od Shawna Mendese se Chloe teprve zvedne z postele a píseň utlumí jedním prstem. Když budík ztichne, objeví se místo toho upozornění. Je to zpráva od Ivana. Chloe neví, jestli se bát nebo být natěšená, že ji napsal po dvou dnech, kdy se jen tak vytratila z večírku, aniž by někdo stačil říct pytaghorovu větu.
Domů došla až k ránu, kdy se slunce pomalu vyhupovalo na obzor a zbarvovalo okolní svět do barev ikonky Instagramu a Chloe si při chůzi po chodníku musela přikrýt oči. Při vchodu do domu se snažila být tak potichu, jak to jen šlo, ale přeci jenom ji doprovázel duch Aidy. Dům byl nezvykle tichý a vznášelo se v něm napětí. Chloe se ho ale rozhodla neřešit a hned po příchodu si lehla na postel.
Celý další den strávila raději venku. Dopoledne šla nakoupit seznam potravin, který ji do rukou Aida strčila, i když se slovy, zda má na rodinu chvilku času. Řekla to tak pichlavě, až místo ní Chloe viděla kaktus, ale i tak to bylo rozhodně změna, proto úkol přijala. Stejně chtěla jít na vzduch. V obchodě tak alespoň přišla na nové myšlenky. Odpoledne už sice žádný úkol neměla, ale i přesto si vyšla do parku, kde se poprvé s Ivanem potkala, sedla si na to stejné místo do stínu jednoho stromu a seděla zde, dokud se stíny nezačaly prodlužovat a obloha se zbarvovala do oranžova. Při odchodu ještě Emiliovi napsala SMS, zda je v pořádku. Když ji ani ne po minutě došla zpráva, že je všechno v pohodě, s pocitem uspokojení se vydala zpátky tentokrát s úsměvem na tváři.
Teď Chloe zírá do mobilu, který prstem odemkne, aby si zprávu mohla přečíst.
Chloe? Nepůjdem někam si promluvit? Třeba po škole... Naděje, že si z ní bude utahovat jen o tom, že ho tam nechala dopít ten všechen alkohol samotného, rychle vyprchala a místo ní se jí někde hluboko v žaludku usadí nepříjemná předtucha, o co by se tak mohlo jednat.
Je natolik zabraná do myšlenek, že nakonec spolu se souhlasem zapomene odeslat i nějakého toho smajlíka. Řekl mu Emilio, o čem si večer (ráno povídali?) Nebo po celou dobu, co skotačili v bazénku, pozoroval? Rychle ty chmurné myšlenky zažene tím, když se podívá do svého kufru, ve kterém už tak nějak docházelo nositelné oblečení, za které by se Chloe při vstupu do školy nemusela stydět. Ale už i tak si v tom, čem chodila, připadala vcelku nepatřičně. Byl to ale spíš takový vnitřní pocit, názory ostatních ji nezajímaly.
Chloe tedy zvedne hlavu od mobilu, na chvíli zavře oči a párkrát se nadechne a vydechne. Našpulí rty a jen tak chvíli zírá do zdi, poté se obrátí opět ke kufru, ve kterém se ještě nějakou chvíli přehrabuje. Nakonec přeci jen objeví své růžové kraťasy (které mimochodem vyniknou na jejích opálených nohou) a bílé proužkované tričko, na které jsou (jak jinak) nějaká malinká zvířátka. Když se na sebe poté dívá do zrcadla, musí si sama sobě pokývat hlavou, že přeci jen stihne poslední den alespoň trochu zazářit. Když se ale podívá na hodiny na mobilu, trochu její „hej" nálada odpluje. Rychle si sebere tašku s věcmi a utíká ze schodů.
Během už třetího zaškobrtnutí za jedinou hodinu tělocviku Chloe tak trochu přemýšlí, proč si dnešní školní den přeci jen nenechala ujít. Určitě by došla na nějakou další výmluvu, která by v očích zástupkyně ředitelky vyvolala slzy. Ale tak to nejspíš nešlo. Možná z toho důvodu, že chyběla už mockrát, nebo z toho, že ji ona zástupkyně neměla ráda. Nenáviděla, bylo to správné slovo. Těžko říct proč. Asi to bylo šarmem, kterým Chloe oplývala.
