Pro tu, která mě nenechá vychutnat si malinovku, když mě nutí psát. Takže tady to máš. :*
Možná, že hodit po někom špagety, nebyl zrovna nejlepší nápad.
Jakmile Chloe přijde domů, už za dveřmi k ní doléhá křik Aidy, která se řítí po schodech neuvěřitelnou rychlostí. Chloe si tedy naposled dovolí zavřít oči a zhluboka se nadechnout.
„Kde ty byla?" zeptá se jí Aida nasupeně s nakrčeným čelem. Pohledem si ji celou prohlédne a nejspíš zhodnotí, co ji tak dlouho trvalo nakoupit nákup, který by vlastně mohla pobrat do ruky. Nejspíš proto se zamračí na igelitku s nákupem, jakoby ona za to všechno mohla a vytrhne ji Chloe z ruky. Než stačí pronést nějakou sarkastickou poznámku na účet toho, že jí cestou přejelo auto, nebo tak něco, Aida už zmizí v kuchyni za doprovodu třískání hrnců.
Tak to šlo krásně.
Mezitím, co se z přízemí ozývá salva přímo peprných nadávek (určitě směrována na její maličkost), vejde Chloe do malého pokoje, který sdílí s hromadou nářadí a společnost jí dělá líbezný zvuk pračky. Nejspíš si nemohla stěžovat, protože jakkoli byla tato rodina šílená, v noci se naštěstí nepralo. Sotva za sebou zapráskne dveře, svalí se s hlasitým „žuch" a následným „au" na tvrdou tenkou madraci, která leží v rohu pokoje. Když poklidně zavře oči s jakýmsi vnitřním uspokojením, všechno kolem splývá v jedno.
Má pocit, že jí hlava pukne bolestí, když jí po ani ne hodině probudí řev nesoucí se z dolního patra. Z úst vypustí pár nadávek, když se nohou udeří do nočního stolku, na kterém má položený mobil. Během pár sekund si uvědomí, co se dneska stalo, urychleně odemkne mobil v naději, že jí snad Ivan mohl napsat srdceryvnou zprávu o tom, jak je rád, že ji potkal. Ale žádná taková zpráva na mobilu není a Chloe zírá na prázdnou tapetu s jejím oblíbeným hercem. Nakonec to vzdá a mobil hodí zpátky na postel s myšlenkou, že pokud se večer odhodlá, napíše mu ona. Ale mírná nervozita v žaludku jí vůbec nepomáhá.
Při vstupu do kuchyně si myslí, že horší už to být nemůže, protože nasupený pohled Aidy jí napovídá, že buď bude muset po večeři dokončit vysávání koberců, nebo na ni čeká halda neumytého nádobí, která jde ve dřezu spatřit už při příchodu. Celá rodina kromě manžela (který už nejspíš někde pije) je usazená u stolu počínaje dětí: Alila a Francesco, které už z dlouhé chvíle stihly rajčatovou omáčkou postříkat ubrus, tento týden už po třetí. A hádejte, kdo jej musel potom prát. Panebože, jak ráda by si raději dala bagetu.
Chloe se tedy usadí ke stolu, na tváři neutrální výraz, který je přesným opakem rudnoucí tváře Aidy, která vidličku na talíři svírá tak křečovitě, až má Chloe pocit, že z ní brzo zbude jen hromádka zkrouceného kovu.
Při jídle se ze všech sil snaží ignorovat posměšné tváře Alily a Francisca, vyměňující si mezi sebou nějaké tajné zprávy. I přesto že jsou to dvojčata, jsou si vzhledově velmi odlišní. Alila má vlasy téměř černé, zapletené do složitých copánků, nad kterými se každé ráno Aida nervuje. Francisco má vlasy světle hnědé a tak jako právě teď, rozcuchané na všechny světové strany. V tomhle Chloe vyhrávala.
Už po jejím příjezdu si všimla výrazů dvanáctiletých dvojčat, které si mezi sebou vyměnily, když ji spatřily. Chloe je vysoká blondýnka s modrýma velkýma očima a neopadajícím pobaveným úsměvem. Byla hubená, ale potají si svou druhou bradu pojmenovávala Berta. Právě ony vlasy přiměly dvojčata, aby už po nastěhování dělaly svému hostu problémy. Samozřejmě, mohla odjet domů hned po tom incidentu s ukradnutým oblečením v koupelně, kdy celý dům musela proběhnout nahá, ale nechtěla jet domů jako poražená. A právě to dvojčata dopálilo ještě víc. To, že nad vším Chloe mávne rukou.
