Pro Barunku.
Další den Chloe raději vynechá a celý den leží v posteli s šálkem čaje v rukou a telefonem u postele, odkud se ozývá hlas Talie, která si také dala den volno (protože proč ne). Už jen myšlenka na dvouhodinovku chemie, která by ji dnes čekala, jí mohla přivést k šílenství, a tak se raději snaží nemyslet ani na dvojčata, která ještě neviděla spolu, ale viděla je každého zvlášť. Přemýšlela, zda tu byla nějaká šance, že si z ní Ivan vystřelil a své dvojče předstíral. Potom tento nápad zavrhne.
Ten večer také odepíše na zprávu Ivanovi, který ji hned ráno napsal, jestli dostala střevní chřipku z toho tuňákového sendviče, kterého se od chemikářky mohla načuchat, nebo se jen schovává a je příliš zbabělá na to se postavit horkům, které venku dosahují přes třicet stupňů. Odpoví mu něco ve stylu, že by si měl raději hlídat svoje výkyvy nálady, neboť už s ním absolvovat tresty po škole nebude. Na to jí dojdou jen vysmáté smajlíky, na které Chloe raději neodpoví svoji další přichystanou sarkastickou poznámkou, ale úsměv jí z tváře po celý večer neopustí.
Další ráno se probudí brzy a dlouho se rozhoduje nad tím, co si obleče, i když ji to do této chvíle vůbec nezajímalo. Jakoby to mělo změnit, kým vůbec je. Protočí nad sebou oči a vezme si prostě tričko a džíny. Vlasy si volně rozpustí, na oči si dá sluneční brýle (kterých má doma kvantum, ale bohužel sem si mohla vzít jen čtvery) a na záda si hodí batoh, ve kterém je kupodivu pečlivě vyplněný dotazník z pondělí, ve kterém musela vynechat pocit ohrožení v hodině chemie.
Ke škole jde až slimáčím krokem, a jakmile dojde ke dveřím školy, na chvíli se zastaví, za což si zaslouží zmatený pohled lidí procházející kolem ní. Nejspíš vypadá jako úplná troska, která nechce jít do školy a na poslední chvíli přemýšlí, zda jít za školu. Vzpomene si na svou kamarádku, kterou se z určitého důvodu říkalo Bezďák a nad tou vzpomínkou se usměje. Nakonec se teda nadechne a vejde do dveří už jen z toho důvodu, že by vypadala jako slaboch, kdyby se rozutíkala opačným směrem. A kolikrát už to chtěla udělat.
Celý den prochází chodbami školy jako duch bez toho, aby na někoho promluvila (protože proč by to měla dělat, když tu nikoho nezná), v hodinách chatuje s Taliou, která jí laskavě vypisuje všechny drby, o které Chloe za ten měsíc přichází, ale zároveň zjišťuje, že to není nic moc a je vlastně ráda, že o všechno přichází. Na konci každé hodiny si u profesora vyzvedne dotazníky, laskavě se na ně usměje a poděkuje za hodinu (spíše za chatování) a putuje do další učebny.
Na konci páté hodiny se Chloe s viditelnou úlevou vydá ke skříňkám, kde má jenom boty, které si rychle přezuje a už už se chystá prodrat se davem k východu na čerstvý vzduch, když spatří známou postavu, nejspíše jedinou osobu na této škole, se kterou se kdy bavila (nepočítaje učitelů). A o co víc: Ta postava je zdvojnásobená. Dvojčata si to prochází chodbou a na každého vrhají pohledy ať už přátelské nebo škodolibé, ale zdá se, že je každý zná jménem. Každý se na chvíli zastaví, aby se na ně podíval, každý se je snaží pozdravit. Chloe zírá na skupinu holek, která se tísní u jedné jediné otevřené skříňky vrhajíc na dvojčata zamilované pohledy takové hloubky, až by to dosáhlo Mariánského příkop. O co víc: všechny se rychle hrnou pryč, když se na ně jedno z dvojčat podívá nanejvýš podivným pohledem. Chloe vidí, že párkrát zamrká, a potom se podívá zpět před sebe. Sama pro sebe se musí pousmát.
Neví, co ji to popadne, ale rychle se snaží prodrat davem k onomu východu, který za sebou skrývá čerstvý vzduch, který byl natolik odlišný tomu uvnitř budovy. Měla pocit, že pokud by na chodbách byly teploměry, už by v nich praskala rtuť. Ale plán se jí naneštěstí (naštěstí) překazí, když jí na rameno dopadne ruka. Zběsile se otočí, připravená použít jeden z výkopů Muay Thai, ale zírá jen do dvou tváří dvojčat, oba se stejným výrazem.
