Chtěla jsem tě zabít, ale zamilovala jsem se

Přivítání

Z pohledu Gabriely:
Cestou ke Chloe jsem přemýšlela, jestli ji mamka vůbec pustí a já tam nejedu zbytečně. Nakonec jsem to pustila z hlavy a soustředila se na cestu. "Teď doleva." Pamatuji si každé slovo, které mi kdy řekla. Zabočila jsem podle jejích "pokynů" a za chvíli jsem se ocitla před jejím domem. Uviděla jsem auto. Nějaké starší. Očividně bylo její mámy. Zaparkovala jsem a sesedla. Byla jsem strašně nervózní, ale odhodlala jsem se a zazvonila. Přišla mi otevřít nějaká starší žena, asi čtyřicetiletá. Její máma. "Dobrý den, je tady Chloe?" zeptala jsem se. "Ano, jistě že tady je" a objala mě. " Promiň, že jsem vůči tobě byla nedůvěřivá. Jo a tykej mi." "Dobře. Děkuji. Mohla bys ji zavolat." Zavolala na ni a Chloe přišla s velkým turistickým batohem a s těžkým žuchnutím ho položila na zem. Poté mi doslova skočila kolem krku, a jak jsem to nečekala, tak jsem málem spadla, ale nakonec jsem to ustála. "Gabrielo?" "Ano?" "Mohla bych u tebe zůstat o něco dýl?" V tom se do toho vložila její mamka. "Jde o to, že teď budu často pryč a pokud by to bylo možné, jestli bys jí mohla pomoc." "Jistě. Nevadilo by vám kdyby přes ty dny byla u mě doma, abych na ni dohlédla?" Podívala jsem se na Chloe a ta se zamračila. "Nevadilo. Jestli by to nevadilo vašim." Zarazila jsem se a Chloe taky. Nikdy jsem o svých rodičích s nikým nemluvila, ale teď jsem musela zachránit situaci. "Víte, já jsem sama. Moji rodiče zemřeli při autonehodě." Sklonila jsem hlavu dolů. "To je mi líto" "Můžeme už vyrazit?" zeptala se znenadání Chloe. "Ano. Jistě." Řekla jsem smutně.

Z pohledu Chloe:
Cože to právě řekla. Tak proto jsem v jejím domě nikoho neviděla. Měla jsem se zeptat dřív, abychom na tohle nevedli řeč. Cítím se teď dost trapně, že o ní vlastně nic nevím. Ale mé myšlenky musely počkat, protože mě Gabriela vyrušila a řekla, jestli si teda nasednu. Poslechla jsem jí a zamávala mamce. Nejely jsem tak dlouho jako při naší první jízdě, protože teď znala cestu a pořádně na to šlápla. Měla jsem co dělat, abych se udržela, když zrychlila. Ani ne za deset minut jsme stály před jejím domem. Zaparkovala motorku v garáži a vzala mi věci. Měly tak deset kilo, ale vzala je s takovou lehkostí, až jsem se lekla. "Zapomněla jsem ti ukázat tvůj pokoj" řekla z nenadání. "Můj pokoj?" zeptala jsem se zmateně. "Ano tvůj pokoj" řekla klidně. "Já myslela že budu s tebou v tvé posteli" řekla jsem smutně a sklopila hlavu.

Z pohledu Gabriely:
"S tebou v tvé posteli." zarazila jsem se. Položila věci opatrně na zem. Přiblížila jsem se a chytla ji pevně za boky. "Co to děláš?" zeptala se zmateně. Klekla jsem si a za stehna ji zvedla do vzduchu. Chytla se mě, políbila na krku a pevně se ke mně přitulila. Šla jsem s ní kolem krku přes celý dům a položila jsem ji na postel v mé ložnici. Šlo na ní vidět, jak je nervózní. "Proč jsi nervózní?" zeptala jsem se nechápavě. "Chci abys mě proměnila" řekla opatrně. "Ale já nechci. Musela bys být prohlášena za mrtvou a tím bys zlomila srdce své matce. To já nechci." řekla jsem smutně. "Víš, ona umírá." řekla se slzami na krajíčku. "Co-že?!" vykoktala jsem ze sebe. "Rakovina" řekla stroze a přitulila se ke mě se slzami v očích. "Promiň. To jsem nevěděla" řekla jsem a hladila ji po vlasech. Kdybych mohla, brečela bych asi taky. "Ona nepracuje v zahraničí... Jezdí na chemoterapie." vykoktala ze sebe. "Nemusíš mi nic vysvětlovat." řekla jsem a hladila ji po vlasech. Po chvíli mi usnula v náručí a tulila se ke mně. Měla jsem to nechat být. Teď toho lituji. Přemýšlím, jestli mám jejímu přání vyhovět. Jestli jí umře máma a nebude mít proč žít. Teda kromě mě jak mi několikrát říkala. Možná to někdy udělám.