Chtěla jsem tě zabít, ale zamilovala jsem se

Ano či ne?

Z pohledu Gabriely:

Poté, co jsme strávily válením se v posteli, měla jsem nutkání se jí zeptat, jestli to myslela s tou proměnou skutečně vážně, ale předběhla mě. "Když už teď nemám komu zlomit srdce" udělala až mrazivě dlouhou odmlku "Mohla bys mě proměnit?" Podívala se na mě svýma psíma očima. Obrátila jsem oči vsloup. "Víš vůbec, co to obnáší? Musíš lovit, stranit se lidem a mnoho dalších věcí... Zastavila mě, když mi položila na rty prst. "Shh... Už nic neříkej." Nechápavě jsem se na ni dívala. Co si sakra myslí že dělá?! Odstrčila mě z postele a lehla si tak, aby měla krk v rovné poloze. "Na co čekáš?" obořila se na mě. Nevěděla jsem, co dělat. Ano či ne. Pořád ta odporná otázka. Budeme improvizovat. Bohužel jakmile jsem jen pomyslela na její krev pulsující v jejím těle, nemohla jsem se zastavit. Oči se mi rozžhavily touhou po lidské a hlavně její krvi. Vzpamatovala jsem se a uvědomila jsem si, jak jsem nechala ovládnout své smysly kvůli svému hladu. Ale na ní jsem nemohla ukojit svou žízeň. Z posledních sil jsem proběhla celý dům, až jsem se ocitla před ním. Náhoda mi přála. Před domem stál jelen. Asi starší usoudila jsem z postoje a jeho parohů. Bleskurychle jsem byla u něho a zakousla jsem se hluboko do jeho krku.

Z pohledu Chloe:

Byla jsem na ni připravená a ležela jsem na posteli, aby ke mně měla snadný přístup. Obrovskou rychlostí a silou vyrazila dveře a běžela ven. Rychle jsem běžela za ní pře celý dům. Stála tam. U cesty. Celá od krve. Uslyšela mě a otočila se čelem ke mně. Začala jsem se hodně bát a tlačila jsem se na vstupní dveře. Neměla jsem kam utéct. Začala se ke mě nebezpečně přibližovat. Najednou stála u mě a já jsem byla co nejvíc nalepená na dveřích. Ani jsem si neuvědomila, že mám na ni otočený krk tak, aby mohla přesně kousnout. Přibližovala ke mně hlavu. Sebrala jsem poslední zbytky odvahy a praštila jsem ji do břicha a dala se na útěk do lesa. Byla mlha a jak jsem utíkala dál, tím se to zhoršovalo. Viděla jsem před sebe nanejvýš metr. Přesně jako v tom snu. Věděla jsem, co bude následovat. Ocitla se přede mnou. Couvala jsem, ale náhle jsem na zádech ucítila strom. Tam kde všechno začalo, tam také všechno skončí. Tak aspoň se pozdravím v nebi s mámou. Uviděla jsem černo. Nic. Jen černočernou tmu.

Z pohledu Gabriely:

Chtěla jsem se jí zeptat, proč mě praštila. Z ničeho nic se složila na zem. Byla v bezvědomí. Nahmatala jsem jí puls. V pořádku. Životní funkce se zdály být v pořádku. I přesto jsem ji zvedla a běžela s ní domů. Vzala jsem klíčky od auta, protože jsem ji nemohla odvést na motorce, mikinu abych nebyla od krve a deku do které jsem ji zabalila. Odnesla jsem ji do garáže a posadila ji do svého oblíbeného a nejrychlejšího Lamborghini Centanario. Připoutala jsem ji a rychle naskočila zpátky. Vyjela jsem na silnici před domem a pomalu přejela přes les na hlavní silnici. Šlápla jsem na plyn a jela co nejrychleji do nemocnice, kde ordinuje můj doktor. Ten co mě proměnil. Uslyšela jsem houkání policejního auta. "Sakra zrovna teď?!" Nehodlala jsem zastavit, nasadila jsem si handsfree a volala jsem do nemocnice. "Dobrý den, co si přejete?" "Dobrý, hledám doktora Greena, je to opravdu naléhavé" "Dobrý den, tady doktor Green, kdo volá" "Tady Gabriela, stala se vážná věc, ale teď o tom nemůžu mluvit." "Dobře, počkám tě před nemocnicí." Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem, co dělat a všimla jsem si, že se policie ke mně přibližuje. Neztrácela jsem čas a stlačila jsem plyn na podlahu. V tu chvíli jsem se zatlačila do sedačky pod návalem zrychlení. Asi za tři minuty jsme byly před nemocnicí. Viděla jsem ho, jak stojí před budovou. Prudce jsem zastavila a pomalu jsem ji odnesla směrem k němu. Měl u sebe lůžko, a tak jsem ji na něj položila. Ihned poté mě někdo popadl za ruce a zkroutil mi je za záda a nasadil pouta. "Tak a teď nám neupláchneš. Máš toho hodně na svědomí." V tom se do toho vložil Green. "Okamžitě ji pusťte. Přivezla mi vážný případ. Jednala v afektu." Docela mě překvapilo, jak s nimi umí jednat. I přes jejich očividnou nechuť mě pustili. Běžela jsem za Greenem, který hned jak mě pustili, zmizel v nitru nemocnice. Našla jsem ho u něj v ordinaci. Díval se jí na krk. Samozřejmě nenašel žádné stopy po kousnutí. Naznačila jsem mu, aby se neptal a poslechl mě. Po chvíli mi podal pár transfúzí s krví. "Až najdeš odvahu... Dej jí tohle." "Děkuji za všechno." "Musíme držet spolu" dořekl a poplácal mě po rameni. Pod nohy jí dal mou deku, aby je měla ve vzduchu. Párkrát ji lehce proplesknul. Pomalu se začala probouzet. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Hrozně jsem se o ni bála. Nic takového jsem k nikomu necítila.

Z pohledu Chloe:

Pomalu jsem začala otvírat oči, které jsem musela okamžitě zakrýt rukou kvůli jasnému světlu. Jakmile jsem je otevřela pořádně, uviděla jsem nějakého doktora v bílém plášti a za ním Gabrielu. Chtěla jsem utéct, ale doktor mě zastavil, když mě chytil za zápěstí. "Neproměnila tě. Jsi pořád člověk" říkal klidným hlasem. "Proč si mě praštila? Chtěla jsem tě políbit. Nechtěla jsem ti nijak ublížit" chrlila ze sebe zoufale. "Pojď odvezu tě k tobě domů" řekla smutně a nabídla mi ruku. Vzala jsem ji za ruku a sesedla opatrně z lůžka. Dívala jsem se jí hluboce do očí. Přerušil nás mě dosud neznámý doktor a mluvil na ni. "Ještě tohle" řekl klidně a podal jí neoznačenou tubu s prášky. Kývla na mě a naznačila mi, abych šla s ní ven. Vyšly jsme před nemocnici a já se rozhlížela po její motorce. "Jak jsi mě sem dostala?" "V tomhle" řekla jakoby mě ani nevnímala a ukázala na naleštěné auto na parkovacím místě."Centanario?" zeptala jsem se nejistě. Nevnímala. "Co se děje?" zeptala jsem se zoufale. "Nechci aby se to opakovalo... A tak jsem se rozhodla, že nechci, abys se mnou bydlela. Radši si najdi někoho, kdo ti neublíží" řekla smutně. Nevěděla jsem co dělat ,ani co jí na to říct. Byla jsem v transu. Rychle jsem se probrala a skočila jsem jí kolem krku. "Prosím neopouštěj mě, nebo já to se sebou skoncuji" vykoktala jsem ze sebe a brečela. Brečela jsem jí na rameno, které ihned bylo mokré. Beze slova mě odnesla k autu a přivázala mě. Nasedla a celou cestu zpátky k sobě domů na mě nepromluvila.