Hello, darling.. [TVD/TO]

10. kapitola

Jižní Francie, 1002 (pár měsíců po příchodu Mikaelsonů na hrad)

Potemnělým hradem se ozýval křik. Lord Tristan dostal jeden ze svých záchvatů vzteku. Služebnictvo se krčilo ve svých pokojích a doufalo, že si jejich pán nezavolá zrovna je.
Tristan byl rudý vzteky a křičel na Niklause, který jen pokorně stál se sklopenou hlavou. Věděla jsem, že je zle, když si mě lord uprostřed noci zavolal k sobě. Obvykle jsem běžela pouze k lady Auroře protože nemohla spát nebo chtěla pomoci se nepozorovaně dostat na tajné setkání s Niklausem Mikaelsonem.
"Jak si se mohl opovážit!? Je to moje sestra a vážená žena v širokém okolí. Má se vdát za nějakého urozeného může a pokračovat v naší línii" Tristanovi od pusy odlétaly kapičky slin. Přecházel po pokoji jako lev v kleci, ruce zatnuté v pěst. Právě se od někoho ze dvora dozvěděl o tajných setkání jeho sestry a Niklause. Zavolal si nás do svého pokoje a právě vyslal služebného i pro jeho sestru Auroru.
"Tristane.." pokusil se promluvit Nik, ale Tristan ho jedním pohledem umlčel.
"A ty" obrátil svůj vztek ke mě a já sebou leknutím cukla. "Je tvojí povinností dohlížet na Auroru a být jí všude v patách. Jak jsi mě mohla takhle oklamat?! Už jsem několikrát zmiňoval, že máš v takovým případě běžet ihned za mnou" při řeči se zastavil a několika kroky překonal vzdálenost mezi námi. Stál teď přímo přede mnou a doslova mi prskal vzteky do obličeje. Otevřená jsem pusu a nadechovala se k odpovědi, ale v pravý čas jsem si to rozmyslela. Moje argumenty budou k ničemu. Akorat tím přileju olej do ohně. Proto jsem jen zavřela pusu a vyděšeně pozorovala lorda Tristana. Prudce oddechoval jako vzteklý pes a díval se na mě z výšky. Sahala jsem mu sotva po ramena, proto nebylo těžké, abych se cítila jako lapená v kleci. Natáhl ruku a hrubě mě uchopil za čelist.
"Dívej se mi do očí a popravdě mi odpověz" přikázal a proti mé vůli mi zvedl hlavu a donutil mě se mu dívat do očí. "Věděla jsi o tom?" vyslovil otázku, která pro mě byla jako ortel. Pokud kývnu, nechá mě zmrskat a při větším štěstí ztratím tolik krve, že zemřu a nebude mě dál trápit. Pokud zakroutím hlavou v nesouhlasou, tak mě možná nechá jenom zavřít do žaláře. Chystala jsem se k odpovědi, když za mnou zavrzali dveře a do místnosti pravděpodobně vstoupila jeho sestra.
"Tristane, pusť ji" řekla ledově klidným hlasem. "Za všechno můžu já. Všechno jsem před ní skryla. Využila jsem našich hostů Mikaelsonů, abych jí co nejvíce zaměstnala. Netrestej jí za něco za co nemůže." Se strachem v očích těkala pohledem mezi mnou a jejím bratrem a úlevou si oddychla, když mě pustil a já ustoupila o krok dozadu. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Budu žít. Řekla jsem si vítězně v hlavě, ale mýlila jsem se. V příští vteřině mi na tváři přistála jeho ruka. Svět se zatočil a já upadla na zem. Lady Aurora zděšeně vykřikla a slyšela jsem i Niklause jak něco křičí.
"Tohle bude tvůj trest sestřičko. Potrestám tě tak, že ti vezmu tvojí nejvěrnější služebnou" řekl Tristan a za vlasy mě vytáhl na nohy. Stál teď za mnou, za vlasy mi zvrátil hlavu dozadu, až jsem zavrávorala a musela se o něj opřít. Na krku jsem ucítila chladný kov a srdce mi strachy málem vyskočilo z hrudi. Poslední, co jsem viděla byl zoufalý výraz lady Aurory. Po tvářích se jí kutálely slzy a něco křičela na svého bratra. Potom už jsem jenom cítila, jak Tristan cukl rukou a po krku se mi rozlilo teplo.

Současnost

Otevřela jsem oči a uviděla strop sklepa. Všude kolem mě byli studené polorozpadlé zdi. Cihly v některých místech chyběly a prach byl naprosto všude. Ještě pár týdnů a i já budu zaprášená.
"Další vzpomínka?" odfrkla jsem si podrážděně a neobtěžovala se pohnout ani svalem. Ležela jsem takhle na zádech už několik dní a moje jediná zábava byla, když přišel Niklaus na návštěvu. Netuším, kde přesně se v tuhle chvíli nacházím, ale podle vzhledu sklepa je to hodně stará a pravděpodobně velká budova. Až sem slyším chodit lidi venku po ulici, slyším jak jim krev pumpuje v žilách a sliny se mi při tom zvuku sbíhají v puse.
"Ani vzpomínka na tvojí smrt s tebou nic neudělá? Bylo to celkem poetické představení. Tvůj vystrašený výraz, nůž na tvém krku a stačil jediný pohyb ruky abys v kaluži krve padla k zemi" Niklaus se ušklíbl a klekl si na zem vedle mě. Nebo tedy blíž ke mě. Nechal nějakou čarodějku udělat hraniční kouzlo a uvěznil mě v kruhu. Proto je můj pohyb omezený na velice malý prostor.
"Už jsou to čtyři měsíce a ty se prostě nevzdáš. Proč? Užívala jsem si tolik srandy jako nikdy. Mohl ses dokonce přidat" pohnula jsem hlavou, abych se mu podívala do očí.
"Donutila si Damona aby se k tobě přidal a téměř jste vyvraždili celé město" odpověděl klidně a pozorně si prohlížel mojí tvář jestli nezachytí jakýkoliv náznak emocí.
"Budeš se muset snažit víc, abys mě přivedl zpátky. Nebo mě můžeš pustit. Zmizím ti z očí a už mě nikdy neuvidís" zašeptala jsem lákavým tónem a usmála sem. Niklaus se chvíli tvářil jako kdyby na to chtěl přistoupit, ale pak se začal smát a zakroutil nesouhlasně hlavou.
"Odtud se nedostaneš jinak, než tím že to opět zapneš" odpověděl s úšklebkem a opustil sklep.
Kdybych právě teď mohla něco cítit, bylo by to zoufalství a zklamání. Ale protože nemůžu, tak jsem si jen znuděně povzdechla a zaposlouchala se do zvuků nahoře. Lidi chodili sem a tam. Tlukot jejich srdcí mě doháněl pomalu a jistě k šílenství. Co bych dala za kapičku krve. Zavřela jsem oči a pomalu usnula.