Hello, darling.. [TVD/TO]

6. kapitola

Probudila jsem se přivázaná k židli s pulzující bolestí za krkem. Dnes mi už snad posté zlomila vaz. Otevřela jsem oči a zamlženým pohledem zhodnotila situaci. Elena v místnosti nebyla. Nacházela jsem se pravděpodobně ve sklepě, přivázaná k židli, přede mnou seděl na podlaze upír, těžké kovové dveře byly pevně zavřeny na závoru. Žádné zlepšení od posledního hodnocení.

„Ach, už jsi vzhůru" upír, který se mi představil jako Stefan, se elegantně zvedl s podlahy. Nemohlo mu být víc, jak kolem sto-padesáti let, přesto se choval, jako kdyby v rovnocenném souboji mohl vyhrát. Za tu chvíli, co tu jsem, na mě ani jednou nesáhl. Neuhodil mě, nevzal na mě nůž nebo sporýš. Nevyžíval se v mé bolesti.

„Přišel sis taky praštit?" zachroptěla jsem slabým hlasem. Ztratila jsem spoustu krve a v krku jsem měla sucho. „Jen do toho" ušklíbla jsem se a nastavila tvář, aby si mohl praštit.

„Nebudu tě bít" zakroutil hlavou. Tázavě jsem se na Stefana podívala. Zvedl ruku, ve které držel skleničku s hustou červenou tekutinou. Nadechla jsem se nosem a ucítila opojnou vůni krve. „Napij se" přitiskl mi okraj skleničky ke rtu a naklonil jí. Do krku mi sklouzl doušek krve. Z dásní mi vystoupili špičáky. Hladově jsem zhltla celý obsah skleničky a cítila, jak se mi zacelují rány na krku a rukou. Ruce jsem měla přivázané provazy nasáknutí sporýšem, proto se mi rány opět otevřeli.

„Tohle všechno jenom proto, že jsem zabránila smrti upíra, kterého miluju? A dalších několik tisíců upírů, které Kol stvořil." V krku už mě tolik neškrábalo a mohla jsem konečně mluvit trochu lépe.

„Jeho smrt nás mohla dovést k léku" řekl na vysvětlenou.

Zasmála jsem se a napnula svaly na rukou. Stefan se ke mně odvrátil zády. „Lék" řekla jsem pohrdavě a na chvíli se odmlčela. „Věc, po které touží všichni ubozí upíři. Elena si neuvědomuje, jak úžasný je být upírem. Upírtsví je něco úžasného. Můžeš si užívat nekonečně mnoho let, můžeš mít všechno, co chceš. Lidský život je ubohá náhražka. Člověk skončí starý a opuštěný v řadovém domku na kraji města. Smrt si pro ně přichází každý den." Stefan stál zády ke mně, takže si ani nevšiml, že se mi podařilo vykroutit pravou ruku z provazů. Kůži jsem měla sedřenou až na kost, ale zažila jsem horší bolest. Ztuhlými prsty jsem pracovala na provazech druhé ruky a rozptylovala Stefana mluvením. „Když už si neuvědomuje, jak ubohé je, být člověkem. Uvědomte si, že s lékem vypustíte do světa monstrum. Smáli jste se Kolovi, že je vystrašený z nějakých báchorek šílených čarodějek, ale sami byste se měli zamyslet, jestli na tom není něco pravdy." V tu chvíli se mi podařilo vyprostit i druhou ruku. Nohy jsem osvobodila velmi snadno. Vstala jsem a Stefan se ke mně otočil čelem. Chytila jsem ho za hlavu a jedním trhnutím zlomila vaz.

Došla jsem ke dveřím a zatáhla. K mému překvapení šli otevřít. „Tohle jde nějak moc snadno" zamumlala jsem potichu. Našla jsem schody vedoucí kamsi nahoru a potichu je vyběhla. Otevřela jsem dveře a ocitla se na chodbě. Stěny i strop byli pobité dřevem. Všechen nábytek v dosahu byl také dřevěný. Kde jsem se to ocitla.

Prošla jsem na konec chodby a ocitla jsem se v obýváku. Přelétla jsem místnost pohledem a nikoho jsem nenašla. Dům vypadá opuštěně. Hned nalevo ode mě jsem zahlédla vchodové dveře. Nadšeně jsem se k nim vrhla a otevřela je. Stanula jsem tváří v tvář Klausovi.

„Co ty tady děláš?" vypálil okamžitě a přejel mě tázavým pohledem.

„Unesli mě a mučili, ale je mi fajn. Díky za optání" řekla jsem kousavě.

Chvíli na mě zíral, pak protočil oči a odfrkli si. „Tak pojď, odvezu tě" vzal mě za paži, vystrčil ze dveří a zabouchl za mnou. Setřásla jsem jeho ruku a následovala ho k autu. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce, zapnula pás a po chvíli jízdy začala pociťovat každý sval a zranění. Uvědomila jsem si, že jsem nevypila víc krve, než polovinu skleničky, co mi dal Stefan. Na chvíli mě to nakoplo, ale budu potřebovat víc. Opřela jsem si hlavu o okénko a zavřela oči.