Hello, darling.. [TVD/TO]

11. kapitola

Marcel

Zklamaně jsem odcházel z domu Mikaelsonových. Nepodařilo se mi dokončit plán. Cora je zaneprázdnila jen na chvíli, pak jí podle Klausových slov opět ztratili. Opustil tedy budovu a vydal se směrem zpátky za řeku do jeho provizorního bydliště. Není to nic moc, ale stačí to.

Vkročil na most a z dálky už za řekou mohl vidět budovu v které momentálně bydlí. Vysoká budova z červených cihel připomínající spíš sklad, než byt. V kapse mu zavibroval mobil a Marcel ho otráveně vyndal z kapsy. Přišla mu zpráva s adresou nějakého klubu na druhém konci města. Číslo nepoznává a může to být past. Váhavě stál uprostřed mostu a rozhodoval se jestli jít přes most domů nebo do pravděpodobné léčky na druhý konec města. Zamračeně vrátil mobil do kapsy a vykročil pryč z mostu. Pomohl si svými schopnostmi a během okamžiku se ocitl před klubem. Uvnitř to žilo a ozývala se odtud ohlušující hudba. Položil nohu na první schod a chystal se vejít, když k němu vítr dovál zvláštní zvuk. Jako kdyby někdo ve vedlejší uličce vzlykal.

Rozhlédl jsem se jestli mě náhodou někdo nesleduje a šel se podívat do uličky. Ve tmě nebylo nic moc vidět, ale snadno jsem rozpoznal schoulenou postavu na špinavé zemi.

"Cory?" vyhrkl jsem zděšeně a v okamžiku se ocitl u ní. Seděla na zemi vedle kontejneru na odpadky a slzy se jí kutálely po tvářích. Otočila hlavu za mým hlasem a zaostřila na mě zamlžený pohled.

"Marceli?" vzlykla zoufale a jen pohled na ní mi lámal srdce. Sám jsem si nikdy nezažil jaké to je vypnout veškeré emoce. Podle informací, které dostal od Klause musela Cory zabít spoustu lidí a teď se jí vrátili emoce. Sedí tu jako hromádka neštěstí a vyčítá si, co všechno udělala.

"Neboj se" naklonil jsem se k ní a zvedl jí do náruče. "Postarám se o tebe" zašeptal jsem a políbil jí na čelo. Schoulila se do mé náruče a někdy během cesty usnula. V mém byte jsem jí uložil do postele a přikryl dekou. Potichu jsem vyšel z místnosti a vyndal mobil. Naťukal jsem číslo a váhavě držel prst nad tlačítkem volání. Po chvíli přemýšlení jsem to zavrhl a schoval mobil do kapsy. Rozhodnutí nechám na ní.

Druhý den ráno

Přišel jsem ze setkání s Joshem a posadil se na pohovku se sklenkou whiskey v ruce. Vzal jsem mobil do ruky a znovu si přečetl zprávu od Klause. Našel mrtvá těla v uličce vedle baru, kde předešlou noc řádila Cora. Žádal si Marcelovu pomoc při hledání viníka.

Marcel si unaveně povzdechl a cukl sebou, když se z vedlejší místnosti ozvalo bouchnutí. Cora už je vzhůru. Odložil jsem skleničku a rozběhl se do vedlejší místnosti. Našel jsem jí schoulenou v posteli. Slzy se jí kutálely po tváři a celá se třásla.

"Cory" hlesl Marcel potichu ale i tak ho slyšela. Zvedla hlavu a jeho bodlo u srdce. Nikdy jí neviděl takhle zlomenou. Z očí se jí vytratil ten veselý lesk a jiskra života. Tohle jí naprosto zlomilo.

"Marceli" vzlykla potichu a on neváhal ani vteřinu a překonal vzdálenost mezi nimi. Schoulila se mu do náruče a on mohl jenom šeptat utěšující slůvka a hladit jí ve vlasech. Zdálo se to jako věčnost, než jí došli slzy a odtáhla se od něj. Pomalu se posadila a přijala nabízenou krabičku s kapesníky. Otřela si tváře a Marcel jí věnoval malý utěšující úsměv.

"Cítíš se trochu líp?" zeptal se a hned jak to vyslovil, věděl, že řekl blbost. V duchu si nafackoval a k jeho údivu se Cora zasmála a zakroutila hlavou.

"To je ta nejblbější otázka, co jsi mi mohl dát" poznamenala ale na rtech jí hrál malý úsměv, který u ní neviděl tak dlouho. Marcel jí úsměv opětoval a zakroutil hlavou.