this is not a love story. ×CZ×

×1×

Miley

Ale ať už mě fakt nesere. Pomyslela jsem si a prudce se na něj otočila s naštvaným výrazem. 
,,Můžeš mě přestat kopat do té židle?!" Pro efekt jsem povytáhla jedno obočí ke stropu.
,,Počkej. Přemýšlím." Se zamyšleným výrazem si pohladil svou bradu na které mu zatím nic neroste. ,,Hm, ne." Dodal s úsměvem.
,,Tak si polib prdel." Ukázala jsem mu prostředníček a posunula se i se stolem více dopředu.
,,Tak, slečna Pompson nám chce asi zopakovat co jsem právě říkala." Pověděla učitelka s ironií na tváři. V tu chvíli jsem mu chtěla urvat hlavu a udělat si z ní polévku. 

Po zvonění jsem vystřelila z učebny jako raketa. Byla jsem stále uražená kvůli Dylanovi. To nejvíce inteligentí na něm je to jeho krásné tělo. Má snad nejlepší postavu na naší škole. Každé holce, co pozdraví se podlomí kolena. Proto si přijdu jako něco víc, když se s ním bavím. Usadila jsem se dole na chodbě a sáhla do kapsy pro mobil. Napsala jsem Alison o pomoct, i když vím, že mi ji bohužel nemůže nabídnout. Nemůže sem přijít a odtáhnout mě. Musím si to tu prostě odsedět. Naštěstí už jen poslední dvě hodiny. 
,,Kam to koukáš?" Uslyším Dylanův přibližující se hlas.
,,Kamkoliv jen na ten tvůj ošklivý obličej ne." Snažila jsem se ho shodit.
,,Sama víš, že jsem pěknej kluk, takže něco jako 'ošklivej obličej' na mě fakt nezkoušej." Usmál se koketně.
,,Drž hubu." Zvedla jsem se a odcházela do třídy. Skvěle jsem si to naplánovala, zrovna začalo zvonit. Chytl mě za zápěstí.
,,Proč to děláme?" Zašeptal.
,,Co?" Podívala jsem se nejprve na jeho pevné sevření mé ruky a až potom jemu do očí.
,,Ty víš co." Řekl už nahlas a pustil mojí ruky. ,,Jsme oba trapní." Vzdechl a odešel.
Nestihla jsem nic říct. On má pravdu. Ve škole se chováme jako kdyby jsme se nenáviděli a mimo školní pozemek jsme jako vyměnění. Na otázku proč mu však neumím odpovědět. Máme to tak nastavené. Oba jsme si to tak nastavili. Nemůžeme za to ani jeden. Jsme v tom společně. 
Do třídy jsem vcházela se sklopenou hlavou. Cítila jsem se zahanbeně. Nuceně jsem si sedla do lavice a mrskla hlavou o stůl. Něco mě lízlo o hlavu. Zpestřila jsem a hledala to, co mi trefilo hlavu. Byl to zmuchlaný papír. Co jiného jsem taky mohla čekat. Zvedla jsem ho ze země a rozbalila. Stálo na něm: Tak zase dneska u mě v 19:00?  Nikdo tu nebyl podepsaný a ani nemusel být.
.
.
.
Tohle je můj nový příběh. Doufám, že se vám bude líbit. S láskou Sára.