this is not a love story. ×CZ×

×4×

Dylan
Čekal jsem na ni už od pěti odpoledne. Uklidil jsem si pokoj a objednal kebab, ten ona nejradši. Postupem času jsem se začal smiřovat s tím, že ona prostě nedorazí. Doufal jsem, že třeba jen zapomněla kolik je hodin, ale chce přijít. Napsal jsem ji pro jistotu esemesku, zda-li přijde, že bych ji rád viděl. Napsal jsem ji přesně v 19:00 a asi tři vteřiny poté jsem uslyšel zvonek. Začal jsem panikařit. Rychle jsem vlétl do koupelny a začal stříkat voňavku všude na své tělo. Kouknul jsem se do zrcadlo, upravil vlasy a vyrazil ke dveřím. Pomalu jsem zatáhl za kliku a otevřel dveře dokořán. Opravdu tam stála ona. Měla zapletené vlasy do dvou copů a ten její roztomilý výraz.
,,Ty jsi fakt přišla." Šeptl jsem.
,,No, tak jako vždycky ne?" Působila sebevědomě.
,,Jo, no tak pojď dál." Pozval jsem ji a čekal co se bude dít. 
Ještě jsem na ni ani nesáhl což moc zvykem není. Ona ví jak to tu chodí a proto si sundala boty a aniž bych ji musel něco říkal zamířila přímo do mého pokoje. Následoval jsem ji. Otevřela mé dveře a usadila se na menším gauči, co mi rodiče pořídili. Chvíli jsem ji jen tak pozoroval. Ona vážně nevypadala ani trošku nervozně. Vytáhla svůj mobil z kapsy a vyhledala písničky, které si vždy pouštíme, když jsme spolu. Píseň se rozezněla a ona na mě upřela svůj pohled.
,,O-objednal jsem nám kebab." Pokusil jsem se o úsměv.
,,Jo, to jsi moc hodný. To si dáme." Na její tváři se objevil naopak milý úsměv.
Nechápal jsem proč jsem tak nervozní. Přeci je to den jako každý jiný. Vždy se ve škole hádáme a pak se po večerech někde mazlíme. Možná jsem tak v křeči proto, že mi začíná docházet, že to tak nechci. Že to vlastně není správné. Možná už jsem dospěl. Bohužel nevím jaký na to má názor Miley a ani nějak neplánuji se jí na to zeptat. 
Z mých myšlenek mě vyrušil zvonek. Vstal jsem, zkontroloval pohledem Miley, která neustále koukala do mobilu a šel si pro naše kebaby.
Po mém návratu byla Miley v jiné poloze. Ležela na mém gauči a pod hlavou měla polštář, který jsem od ní tenkrát dostal ke svátku. Podal jsem ji jeden kebab a popřál ji dobrou chuť.
,,Děkuju, brouku." Řekla sladkým hlasem.
Nevím co se to dnes se mnou děje. Vyvádí mě z míry už jen to, že tu je. Chci s ní navázat nějakou konverzaci. Připadá mi, že je tu velké ticho.
,,Co si myslíš o té dnešní písemce z biologie?" To byl hloupý nápad, nikdy spolu nemluvíme o škole.
,,No, jako, asi špatný." Vypadala zaskočeně.
,,Nebo takhle, první a poslední otázku mám dobře na sto procent, ale zbylých 8 otázek jsem jen tak odhadla." Čekala na mé vyjádření. Jsem rád, že se o tom rozmluvila, nepřipadal jsem si tak moc trapně.
,,Jo, tak to já nějak tak odhadl všechno." Doufal jsem, že ji to rozesměje a taky že ano.
Miluju její smích a vždy když se společně smějeme začíná to, co já mám velmi rád. Při jejím smíchu jsem si sedl vedle ní. Dlouze se na mě podívala a pak jsme se začali líbat. Bál jsem se, že dnešek dopadne špatně. Čekal jsem to úplně jiné. Už ve škole mi přišlo, že se to nějakým způsobem pokazilo. A teď tady sedíme společně na mém gauči a líbáme se. Uklidnil jsem se a propadal jejím rtům. Ona si mě chytla okolo krku, přitiskla si mě blíž k sobě a já věděl, že dnešek bude opět skvělý.