V srdci dýka, V mysli chlad

Setkání - 2. kapitola

Obloha byla šedivá a trochu poprchávalo. Anna šla s deštníkem mezi kalužemi a zasnila se. Bylo tu to stejné jako před několika měsíci, když se zde procházeli s Oliverem, tehdy se ještě nezajímal o takové nadpřirozené nesmysly. Lidé jí už znali a litovali její osud. Oliver nebyl první, kdo ji opustil moc brzy. Osud rodičů byl velice smutný a nikdy o nich moc nemluvila, možná z důvodu velké bolesti. Vztah se starší sestrou nikdy nebyl harmonický. V povaze měly tvrdohlavost, snad rodinný znak. Ovšem sesterský strach se nikdy nezahojil a ještě více se rozhádaly kvůli Oliverovi, jemuž její sestra nikdy nedůvěřovala.

S přemítáním o rodině a její největší lásce došla až k ústavu. Ústav pro choromyslné stál na velice pěkném místě. Blízko parku, který doslova přetékal zelení a krásnými stromy. Dům to byl honosný a zdobný, kolem pozemku byl silný plot, aby se nikdo nedostal ven a neohrozil tak každodenní život, jenž jim nebyl dán.

,,Dobrý den, ráda bych mluvila s panem Hepburnem,'' začala mluvit s milým pánem se stříbřitými vousy.

,,A proč chce taková mladá...dáma jako vy mluvit s takovou pochybnou existencí?'' zeptal se chraplavým hlasem a zazubil se. Dásně měl rozedrané a několik zubů mu chybělo. Prohlížela si ho pozorně a podle několika znaků poznala, že je vášnivý pijan, kořalka v rohu místnosti se nedala přehlédnout.

,,Ráda bych se ho na něco zeptala,'' muž si ji změřil pohledem. '' V soukromí, když dovolíte,'' dodala.

,,Bohužel, madam. Návštěvy jsou v tuhle hodinu už zakázané a Hepburn je velice nebezpečnej, už za ním jeden muž byl.''

Připomněl jí to, co nechtěla slyšet. ,,A právě proto bych si s ním ráda promluvila. Prosím vás. Možná vás přesvědčí toto,'' z černé kabelky vyndala váček s 200 zlatkami.

Stařec se pozorně podíval na váček, poté se zadíval na Annu a šibalsky se pousmál, ,,Nu dobrá. Pojďte prosím za mnou.''

Díky peněžnímu obnosu byl najednou, více povolnější a se vším souhlasil.

Vystoupali po prudkých, kamenných schodech. Anna si představovala, jak tudy kráčel její snoubenec a měl stejný cíl jako ona, zjistit všechno o tajemné stvůře, která po sobě zanechává jen smrt a smutek.

,,Hepburn! Vedu ti návštěvu,'' vstoupili do světlé místnosti, kde byla jen postel bez jakýchkoliv zábran, aby si nemocní nemohli ublížit. Na okně měl mříže, aby se nemohl dostat ven. Jinak nikde nic. Naprosto bílá místnost a uprostřed ní, seděl na zemi vousatý, pohublý muž s propadlým pohledem a mrtvolnýma očima.

Hepburn se otočil a nepřítomným pohledem si změřil Annu. Po dlouhé době před ním stála krásná, mladá dívka plna energie, ale také smutku. Vlasy měla černé jako havraní peří a oči tmavé jako kůra stromů.

,,Přišla jste se snad vysmát mé ošklivosti nebo mým vizím?''

Překvapilo ji, jak mluví. Čekala někoho naprosto pomateného. Zjevem možná připomínal blázna, ale po duševní stránce byl jistě velice vnímavý.

,,Ne, pane Hepburne. To nechci. Potřebuji se jen na něco zeptat,'' obrátila se na muže, jenž ji doprovodil. ,,Necháte nás prosím o samotě?'' usmála se na něj.

Vousatý, lehce podplatitelný muž zavřel dveře a nechal je o samotě.

Vzduch byl v místnosti skoro nedýchatelný.

,,V poslední době, mám mnohem víc návštěv, než jsem zvyklý. Čím to asi je? Už tu před vámi byl muž.''

,,Vím, byl to můj snoubenec.''