V srdci dýka, V mysli chlad

Temný hřbitov a ještě temnější kniha - 12.kapitola

,,Tak, kde jsi jsou ďábel a Kristus rovni?'' otázal se Erik a vítězným pohledem se podíval na Annu jako by říkal: A teď si nevíš rady!

,,Jaké číslo má ďábel?''

,,To opravdu nevím. Bible nebyla nikdy můj koníček!'' cítil se dotčeně.

,,A nutí všechny malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest,'' citovala z bible.

,,Takže šest set šedesát šest?''

,,Ano. A jaký symbol je Kristův?''

,,Kříž, trnitá koruna...'' pokračoval by dál, ale ona ho přerušila.

,,Kříž bylo správně.''

,,Moudrý z toho nejsem,'' zavrtěl hlavou Erik.

,,Když se nad tím zamyslíte tak to dává smysl. Kříž a číslice šest set šedesát šest,'' zastavili se přímo před hřbitovem.

,,Spočítáme každý náhrobek a až dojdeme k šesti stému šedesátému šestému, měl by to být on, protože bude uprostřed pomyslného kříže.''

,,Spočítáme? Jsou jich stovky. Navíc z některých už jsou jen kameny a většina z nich už ani nevypadají jako náhrobky!''

,,Počítejte! A nemluvte!'' rozkázala mu a vydala se na hřbitov a začala pomyslně počítat.

Trvalo jim bezmála hodinu, než došli k prokletému číslu. Anna si do Oliverova deníku zakreslovala čárku jako hrob a opravdu došla až ke kříži. Přímo uprostřed stál celkem zachovaný náhrobek na místní náhrobky. Dokonce na něm byl i vytesán nápis v hebrejštině, pro ně tedy spíše nesmyslné znaky, jež jim nedávaly žádný smysl.

כאן טמון משפחת אורנשטיין לעזוב טענותיהם כאן והזן הקבר רק בדרכי

שלום. חושך הוא דבר רע, אבל אנחנו עדיין סוגדים. כאן

(Zde leží rodina Ornstein, zanechte zde své sváry a do hrobky vstupujte pouze mírumilovni. Temnota je špatná věc, ale my ji přesto uctíváme. ZDE)

Nad hřbitovem se snášela šedivá mlha jako veliký oblak dýmu. Starý židovský hřbitov je pověstný svou tajemností. Někdy za velice tmavých nocí se tu prohánějí duše zemřelých a obdivují své nové obydlí nebo si jen prohlížejí krajinu, jak se změnila od jejich smrti.

Anna se nahnula k náhrobku a dotkla se vytesaných znaků. Konečky prstů cítila studenost kamene a určitou posvátnost tohoto místa. Je tu klid a ticho. Mrtví tu mají učiněný ráj, ale přesto je i na tomto místě něco, co je tak zlé a ošklivé ovládající lidskou pošetilost a touhu po moci.

Jeden ze znaků byl něčím jiným. Byl větší a vytesaný buď jako poslední nebo před nedávnem ho sem přidali. Anna na něj zatlačila a jakýsi mechanismus se pod náhrobkem rozpohyboval. Ozubená kola začala do sebe zapadat, hlína se u náhrobku začala bortit a přímo před náhrobkem se začala objevovat podzemní chodba porostlá mechem a ze stropu visely krápníky. Do chodby se nedalo jít po schodech jen po travnaté ploše, jež se spustila dolů. Proběhlo to celé neslyšně a díky nevlídnému počasí to neviděl nikdo kromě Anny a Erika.

Erik se vydal dolů jako první. Hned na začátku málem upadl, protože tráva byla po dešti kluzká a nepříjemně studená na dotek. Chodba vedla daleko do tmy, ze stropu visely krápníky a jemné šplouchání kapek se rozléhalo chodbou.