V srdci dýka, V mysli chlad

Mrtví žijí - 7. kapitola

Den rychle uběhl, a tak dorazila k lékaři Orwellovi až k večeru a za tmy. Neměla velkou radost z jeho přítomnosti, ale pro Hepburna to udělat musela.

V Praze již bylo elektrické osvětlení, ale do několika ulic ještě tato novinka nedošla, na jedné z takovýchto ulic se nacházel i ústav. Elektrické osvětlení sem nebylo dáno záměrně, jelikož by mohlo některé pacienty rozrušovat, proto zde stále fungovaly lampy, o které se starali lampáři. Zvláštně se dívali na kvetoucí krásu Anny, ale spíše se pozastavovali nad přítomností ženy v těchto hodinách, to nebylo v této ulici běžné.

Vítr jí rozhazoval tmavé vlasy do stran, ale ona si ten pocit užívala. Byla ráda, že může konečně myslet na něco jiného, i když je to morbidní, nebezpečné a strašidelné, ale bylo to něco jiného než smrt jejího milovaného Olivera.

Hvězdy se na obloze zvláštně pohupovaly a Měsíc zašel za oblaka tmavých mraků. Zahřmělo.

Anna přidala do kroku, aby stihla do ústavu dojít ještě v suchých šatech. Zaklepala na dveře a znovu jí otevřel ten stejný muž, jako předtím, když si šla promluvit s Hepburnem.

,,Koho svou návštěvou potěšíte dnes, slečno?'' otázal se stařík.

,,Ráda bych mluvila s panem Orwellem. Je tady?''

,,Jistě. Pojďte prosím za mnou.''

Šli až do třetího patra budovy, kde měli lékaři své pracovny a ordinace. Páchlo to tam po zaschlé krvi a potu. Dveří zde bylo moc, ale byly očíslované. Stařík jí dovedl k číslu 77. Zaklepal na ně a za dveřmi se ozval hlas mladého muže.

Stařík vzal za kliku a otevřel dveře. Lékař se otočil, a jakmile spatřil Annu, obrátil oči v sloup.

,,Taky se s vámi nepotřebuji bavit, ale požádal mě o to pan Hepburn a je to naléhavé, ostatně proto jsem zde. Takže si na mě laskavě udělejte čas, abychom to zbytečně neprotahovali!'' měla pevný a rázný hlas. Nechtěla být s někým, kdo o to vysloveně nestojí. Lékař byl doslova paralyzovaný její bojovností. Pokýval hlavou a Anna zavřela staříkovi před nosem, aby je neposlouchal.

,,Jak už jsem řekla, jsem tu kvůli Hepburnovi. Poslal mě sem!''

,,A je v pořádku? Kde teď je? Musím mít přehled o jeho pobytu a momentální psychické stránce,'' zanechal psaní a podíval se na ní. Konečně si ho mohla prohlédnout. Byl vysoký, temně černé oči, rudé tváře, na dlaních měl spoustu mozolů, asi od těžké práce ještě předtím než začal dělat lékaře a starat se o psychicky nemocné pacienty, vysoké čelo skrýval tmavými rozcuchanými vlasy. Na svůj vzhled tedy příliš nedbal.

,,Ráda bych vám všechno řekla, ale je to trochu složitější, než by se zdálo,'' do očí se mu nepodívala.

,,Předem vám říkám, že na žádné duchy, upíry a bytosti z pekel nevěřím a ani na ně věřit nebudu!''

,,Tak v tom případě nemůžete léčit psychicky nemocné lidi, když nevěříte na jejich přeludy a bludy. Musíte se umět vtělit do jejich mysli, jen tak jim dokážete pomoct a ne vašimi odbornými názvy a terapiemi,'' měla pocit, že ho tím poučuje, ale jemu to nijak zvlášť nevadilo, spíše se jen zasmál.

,,Výborně, takže teď mi budete diktovat, jak mám léčit? Nechcete rovnou mé místo?''

,,Ne. Chci si jen rozumně promluvit o Hepburnovi,'' prsty u rukou si dala k sobě a vytvořila jakousi pyramidu.

Orwell se zamračil a opřel si hlavu o zpocenou dlaň. Tím jí dával najevo, aby začala mluvit.

A tak začala mluvit o Hepburnovi, o Oliverovi, o deníku a o velice podivných setkáních. Když mu všechno řekla, tak se lékař naklonil směrem k ní a změřil si jí pohledem.