V srdci dýka, V mysli chlad

Příběh - 6. kapitola

Anna dovedla Hepburna domů, kde mu nabídla koupel a něco k jídlu. S radostí přijal a slíbil jí, že jí všechno řekne...

,,Tak, co jste tedy viděl?''

,,Bylo přítmí, občas jsem uslyšel krákání vrány. Všimla jste si někdy pohledu vrány? Záhadně se usmívá, nepřipadá vám?''

,,Zatemnila se vám mysl? O čem to mluvíte?''

,,O vráně, o temném tvorovi,'' zasmál se.

,,Prosím, mluvte k tématu, Hepburne. Podívejte se na mě.''

Hepburn se na ní zahleděl a jemně se dotkl její tváře. Zatočil hlavou a prsty sklouzával po tváři, mezitím začal mluvit...

,,Hned, jak jsem utekl z budovy, jsem běžel a schoval se do křoví u cesty, kde jsem chtěl na vás počkat, ale mojí zvědavost upoutal uhánějící Wolker,'' otevřel ústa a nechal Annu, aby nahlédla na jeho zuby. Měl je mírně zašpičatělé.

,,Co se vám to stalo?'' zeptala se ze zvědavosti.

,,Měl jsem hlad a syrové maso nejde moc dobře rozkousat. Musel jsem si je nechat zbrousit, abych se najedl,'' pomalu vydechl a pokračoval ve svém vyprávění.

,,Wolker běžel směrem na hřbitov a já si nemohl nechat ujít jeho příští činy. Pamatuji si ho, jako zvláštního člověka, toho Wolkera. Myslím, že nebyl bláznem, až praktiky a různé léky z něj udělaly lidskou trosku. Byla jste někdy nemocná, Anno?''

Anna jen přikývla.

,,A co jste měla za chorobu?''

,,V dětství jsem onemocněla planými neštovicemi.''

,,Já viděl lidi umírat na choleru, velice zajímavá nemoc. Říká vám něco jméno Edgar Allan Poe?''

,,Jistě!''

,,Ten se bál cholery tak moc, že se mu o ní i zdálo! Blázen to byl! Jak směšné!'' začal se smát. Anna si musela připustit, že je v její přítomnosti velice poutavý a zvláštní člověk. Znovu ji ohromil svou inteligencí.

,,Musím mluvit dál o tom, co se stalo. Jakmile kulhavý Wolker doběhl na místní hřbitov, tak se začal chovat zvláštně. Zklidnil se a nepůsobil vůbec vystrašeným dojmem, což mě udivilo. Jako by byl smířen s tím, co si pro něj přijde. A možná mi to nebudete věřit, ale ono to opravdu přišlo. Zanedlouho se u něj objevila vysoká postava v černém a rudě žhnoucíma očima. Mohla mít více jak dva metry, rozhodně nebyla z našeho světa. Poznám smrtelníka. Vysoká postava se najednou prudce rozmáchla, ale Wolker se vyhnul a začal o svůj život bojovat a to se té stvůře nelíbilo. Chytila ho pod krkem a zvedla do výše. Wolker se začal dusit a kopat nohama. Viděl jsem jeho pohled. Chvílemi jsem viděl sebe. Měl jsem v hlavě své obrazy a viděl, jak mě ten démon drží pod krkem a pomalu mi zarývá drápy do hrdla až mě zabije a vyrve mi ohryzek,'' oklepal se a promasíroval si krk.

,,Stvůra se znovu rozmáchla a drápy ho sekla do břicha. Viděl jsem, jak jí na těch hnusných drápech visí zbytky kůže, stéká krev a maso se rozpadá. Wolker spadl na zem a už se nezvedl. A já se tam krčil v křoví a nepomohl jsem mu. Nic jsem neudělal. Jen jsem měl před sebou další vraždu, už toho bylo dost. Moc krve, moc skončených životů, moc bolesti...Ale...ale co bylo ještě podivnější, že o pár minut k němu přišel muž. Neviděl jsem mu do tváře, ale on k té stvůře promlouval a přitom kopl do ubohého Wolkera. Byl stejná zrůda jako to temné stvoření!''

Hepburn měl při konci svého výkladu nepřítomný výraz, stále hleděl do země nebo z okna. Nejspíše se bál.

Poslouchala jeho povídání s ústy dokořán.

,,Takže, je možné, že tu bytost někdo ovládá?''

,,Ano. Je to víc než pravděpodobné,'' řekl a znovu se zahleděl do země.

Nevěděla, co mu má říct. Jen tam tak seděla a poslouchala jeho srdceryvné vyprávění o stvůře. Naštěstí to vyřešil za ní a začal mluvit jako první.

,,Mohu vás o něco poprosit?''

,,Jistě.''

,,Prosím, běžte za lékařem Orwellem.''

,,A kdo je to?''

,,To je ten lékař, jenž na vás křičel, ale nebojte se. Záleží mu na pacientech, jen nemá rád, když se mu někdo plete do jeho práce,'' uklidnil ji a ona souhlasila. Jedině tak ji mohl zachránit...