V srdci dýka, V mysli chlad

Nejdelší noc - 8.kapitola

Zavřela dveře.

Na chodbě slyšela jen zběsilé pobíhání ječícího Wolkera. Jeho řev se jí usedal v hlavě a odmítal její podvědomí opustit.

Wolker nejspíš začal rozbíjet okna a blížil se k Orwellovým dveřím.

Orwell si mezitím svíral krvácející ruku.

,,Počkejte,'' řekla mu Anna a přiběhla k němu. Opatrně mu dala ruku pryč z rány a jemně se jí dotkla. Zasyčel bolestí. V ráně se leskl kousek zkrvaveného střepu.

,,Nehýbejte se! Bude to trochu bolet!''

,,Jsem lékař! Vím, jak to bude bolet!''

,,Ale chováte se stejně jako všichni pacienti,'' přidržela mu ruku a střep začala pomalu vytahovat, na konci škubla a střep svírala v ruce. Po jeho délce stékala krev a kapičky té rudé tekutiny jí potřísnily i šaty.

V zásuvce velkého stolu našla obvaz a obvázala mu jím ruku.

,,Děkuji,'' zamumlal Orwell po nějaké chvíli.

,,Neděkujte. Vím, že je to asi nevhodné, mohu znát vaše jméno,'' usmála se na něj, zatímco Wolker řádil na chodbách.

,,Erik, a vy jste Anna?''

,,Ano... Tak když jsme se představili, teď by bylo nejlepší odsud odejít,'' pokusila se tvářit, co možná nejstatečněji, ale v nitru se bála, cokoliv udělat.

Za dveřmi, v bývalém klášteře běhal po chodbách a bušil na dveře Wolker. Vlasy měl naježené hrůzou, pokoušel se před něčím utéct.

Stařík na vrátnici vyběhl ze svého obvyklého stanoviště a vydal se po řevu. Jak se blížil k Wolkerovi, mysl mu ovládl strach a bezmoc. Tělo svírala temnota a někde v dálce se objevila bytost z pekel.

Wolker přiběhl ke staříkovi a porazil ho na zem. Klíče zacinkaly o kachlovou, vyleštěnou podlahu. Svítilna zhasla.

Oba se ponořili do tmy a čekali, co se bude dít dál.

Wolker se podíval na staříka a zazubil se. V jeho tváři byla zlost a pomsta. Prahl po něčem, co už dlouho neudělal.

Začal znovu ječet a počal cloumat se starcem. Bušil do něj, hlava neustále vrážela na kachlíkovou zem. Starý muž z vrátnice se pokoušel bránit, ale Wolker si šel tvrdě za svým a nedovolil mu udělat jediný pohyb, který by se mu nějak nezamlouval. Stala se z něj obyčejná loutka. Muž se šedivými vlasy a stejně tak šedivými vousy cítil obrovský tlak v hlavě, na prsou a na krku. Wolker ho jednou rukou škrtil a druhou rukou mu držel hlavu u země. A chystal se k něčemu tak odpornému, zločinu proti lidskosti a všem lidským zákonům.

Wolker udělal jeden prudký pohyb a zlomil starcovi vaz. Poté se k němu nahrbil, pomalými pohyby z něj slezl a teprve teď začal hodovat. Vrátného tělo bylo pro něj jen obyčejnou hračkou. Zakousl se mu do ruky a začal ji ožužlávat. Řval u toho a smál se. Sliny mu létaly od úst. Byl jako posedlý samotným ďáblem.

Pacienti v ostatních celách jako by se zbláznili a začali lomcovat s mřížemi, rozbíjet okna, škrábat na dveře.

Anna zaslechla spoustu hrozných zvuků.

,,Jak se dostaneme ven?'' řekla naléhavým hlasem. Zanedlouho uslyšela na vnější straně dveří děsivý zvuk. Někdo něžně zaklepal na přilepenou cedulku s číslem místnosti. Anna s Erikem mlčeli a byli v naprostém tichu. Anna se pevně držela Erikovy paže a s hrůzou v očích hleděla před sebou na dveře. Chtělo se jí plakat.

Něžné klepání se změnilo v bušení. Člověk stojící za dveřmi už nejspíše ztratil trpělivost a chtěl se k nim dostat za jakoukoliv cenu. Použil k tomu i své nehty na rukou a počal škrábat na bílé dveře. S mocným řevem o sobě dával vědět a doufal, že jeho oběti ho opravdu slyší...

,,Nejspíše utekl další pacient!''

Obrovská rána a něžný závan větru do místnosti ji ještě více vyděsila. Ve dveřích byla díra a v ní se cosi mihlo.

Anna přistoupila blíže ke vchodu a sklonila se.

S velkým zaujetím se zadívala na otvor.

Zíralo na ní oko.

Bylo celé černé, temné, zvláštně tajuplné. Jako by snad nemělo bělmo, jen velkou zorničku.

Další rána a další kus dřeva se odlomil.

A znovu.

Anna se vzdalovala, co nejdál od dveří. Erik ji chytil za ruku a odtáhl ji k oknu.

Člověk z venku se snažil dostat do místnosti, jež působila mnohem stísněnějším dojmem než předtím. Poslední rána a zámek dveří povolil. Člověk vešel dovnitř. Měl téměř dva metry a ruce jako dvě velké lopaty. Anna se nemýlila, jeho oči byly téměř černé a zlé už od pohledu.

Rozběhl se k nim a pokusil se je chytit.

Vysmekli se mu a proběhli kolem něj ven na chodbu.

Běželi zadním schodištěm přímo k pokojům pacientů. Jejich kroky se rozléhaly v dlouhé chodbě.

,,Co to tam leží?'' zeptala se udýchaná Anna.

Přiblížili se k tomu a byl to mrtvý muž. Stařík, jenž jí vždycky vpustil do budovy. Anna začala ječet. Mrtvý muž neměl několik prstů na ruce a zvláštně vylomenou hlavu. Erikovi se zvedl žaludek, ale polkl a spolu s Annou utekli pryč.

Vyběhli z budovy.

Začalo svítat a přímo před nimi mizela černá postava v paprscích slunce...